Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.

Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má „hvězdáře“,
kteří jí sčítají děti.

Úryvek z Nerudových Písní kosmických, starý více než 140 roků, platí pořád. Je opravdu zvláštní, s jakou vervou astronomové přepočítávají planety Sluneční soustavy. Každé sčítání ovšem bývá spojeno s revolucí.

Začalo se odčítáním. Od starověku bylo planet sedm, včetně Slunce a Měsíce. Země planetou nebyla – nehybně trůnila uprostřed světa. Mikuláš Koperník převrátil tento svět naruby, Zemi nechal obíhat okolo Slunce, a protože ze seznamu planet zmizel kromě Slunce ještě Měsíc a přibyla jen Země, klesl počet na šest.

O dvě století později se Uran stal první planetou objevenou dalekohledem, vzápětí se strhl divoký hon na planety a výsledkem dalšího sčítání v první dekádě 19. století bylo číslo jedenáct. Mezi planety se tehdy řadila první čtyři tělesa objevená mezi Marsem a Jupiterem.

Příběh Neptunu je spojen s další revolucí – jeho poloha byla nejdříve určena výpočtem na základě změn v pohybu Uranu způsobených gravitací ještě neznámé planety. Součet na několik let stoupl na dvanáct, ale v polovině 19. století byl seznam zkrácen na osm, protože se ukázalo, že těles mezi Marsem a Jupiterem je mnohem víc a jsou příliš malá. Vznikla kategorie planetek. Kdo dnes vzpomene na „planety“ Ceres, Pallas, Juno a Vesta?

V paměti většiny lidí je stále ještě aféra se škrtáním planety Pluto a zavedením kategorie trpasličích planet, ale astronomové už zase hledají devátou planetu. V tomto tisíciletí jsme ale v honbě za planetami opět o úroveň výš. Už nejde ani o pozorování odchylek v pohybu známých těles, jen o podezření na základě statistického vzorku drah šesti vzdálených asteroidů, jež se zdají být uspořádány nikoli náhodně, což autoři myšlenky Michael Brown a Konstantin Batygin vysvětlují gravitačním vlivem podobně vzdálené velké planety. Ještě nevíme, zda existuje, ale jméno má: „planeta Devět“ nebo „Planeta devět“ (pravopis zatím kolísá), anglicky Planet Nine.

Astronomové z Harvardu přišli v létě s tím, že vůbec nemusí jít o planetu, ale o miniaturní, tzv. primordiální černou díru – takové mohly hypoteticky vznikat při velkém třesku. Ani tento typ objektu zatím nikdo nepozoroval. V Oortově oblaku komet na periferii Sluneční soustavy by černá mikrodíra pohlcovala kometární nešťastnice a vznikaly by světelné záblesky zachytitelné citlivým dalekohledem, ten by však musel v pravou chvíli mířit na správné místo na obloze. Naději astronomové vkládají do chystaného teleskopu LSST se zrcadlem o průměru téměř 8,5 metru, který stihne „skenovat“ celou oblohu dvakrát týdně.

Jak vidno, hvězdáři nejen sčítají, ale i porcují hned několik medvědů, kteří ještě běhají po lese. Jiní naopak pociťují příznaky alergie na sčítání. Planetární chiméra už si vysloužila i vtipnou přezdívku – Planet Nein.

LN, 8.9.2020

Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária hl.m. Prahy