ASTRONOMIE: Neviditelný

aneb Topocentrický pohled na vesmír v únoru 2016

Už se na to chystám dlouho – jednou mi unikne prohlášení o tom, že na obloze je tento měsíc vidět ... hodně málo, vlastně nic ... no vždyť víte, jaké slovo tam patří. Ale vždycky, když začnu přemýšlet, jak to vyjádřit slušně, tak mi to mezitím zkazí nález nějakého zajímavého jevu.

Takže tentokrát se pokusím plně soustředit na povídání o tom, že Merkur není vůbec vidět. Kdyby byl Merkur vidět, byla by to skvělá příležitost pozorovat úplně všechny planety najednou. Tedy všechny, které jsou aspoň někdy pozorovatelné bez dalekohledu. Planety Jupiter, Mars, Saturn a Venuše jsou už rozprostřeny po celé obloze.

Jako první vychází Jupiter. Na začátku února vychází po 20. hodině a na konci února už bude vidět po celou noc – blíží se totiž do březnové opozice se Sluncem. Večer tak Jupiter najdeme na východě, o půlnoci vysoko na jihu a ráno nad západním obzorem.

Ostatní planety jsou vidět až ráno. Mars se vynoří nad východní obzor více než hodinu po půlnoci, Saturn okolo 4. hodiny ranní a jako poslední vyjde Venuše. Ta už je ale v únoru jen blednoucí Jitřenkou, takže ji na obloze uvidíme jen na začátku února a později se ztratí v červáncích. Kousek od Venuše je počátkem února Merkur, takže je ještě poslednější než poslední Venuše :-)

Merkur dokonce 7. února dosáhne tzv. největší západní elongace, což znamená, že jej bude od Slunce dělit největší úhlová vzdálenost, konkrétně 26°. To je docela hodně, protože nejvíc, co Merkur „umí“, je 28°od Slunce, ale přesto z pozorování Merkuru nic nebude. Vychází totiž pod nevýhodným úhlem a má tak malou jasnost, že jej červánky způsobené vycházejícím Sluncem zcela pohltí.

Na obrázku z programu Stelllarium je Merkur 2. února v 6:30 SEČ těsně nad obzorem, ale je třeba vědět, že ten obzor, který je na simulaci nakreslený, je ideální geometrický. Ve skutečnosti nám ve výhledu až k obzoru zpravidla vadí terén a především znečištění vzduchu. Takže Merkur bude problém pozorovat i dalekohledem.

Na druhou stranu, u Merkuru je to docela normální. Když se podíváme na můj oblíbený graf „viditelnosti“ planety, vypadá to, že příležitostí uvidět Merkur je během roku celá řada. Jsou to ty žluté plochy, které vyznačují období, kdy je Merkur nad naším obzorem po západu nebo před východem Slunce. Jenže tento graf právě nezohledňuje světlost oblohy a jasnost Merkuru a úhel, pod kterým vychází či zapadá. Takže jde vlastně o graf přítomnosti Merkuru nad obzorem za současné nepřítomnosti Slunce a nikoli o diagram viditelnosti.

Dokonce může nastat situace, kdy je Merkur na obloze večer i ráno. Na grafu pro letošní rok je to patrné okolo 8. července. To se stává v období, kdy je Merkur při pohledu ze Země „nad Sluncem“, tedy výškovou souřadnici (pro odborníky ekliptikální šířku) má vyšší než Slunce. Ale stejně není v tomto období vidět, protože obloha je v létě přesvětlená chronickými červánky, které se v dlouhém období okolo letního slunovratu během noci stěhují od západu přes sever na východ a vůbec nezmizí, neboli nenastane pořádná tma. Na sever od nás jsou na tom pozorovatelé ještě hůř, za polárním kruhem mají okolo slunovratu dokonce polární den. Naopak v jižnějších zeměpisných šířkách s červánky takový problém nemají. Opět tady připomínám, že právě kvůli těmto rozdílům jsou moje pohledy na vesmír „topocentrické“, což znamená, že se vztahují k České republice jako místu pozorování.

Abych tedy pojednání o neviditelnosti Merkuru uzavřel, solidní naději na to, že jej spatříme očima, máme letos vlastně jen dvě: v dubnu na večerní obloze (na západě) a na přelomu září a října na ranní obloze (na východě).

Na tom prvním obrázku (viz hodně nahoře), který simuluje polohu planet viditelných ráno nad jihovýchodním obzorem (Jupiter je v tu dobu už daleko na západě), si můžeme všimnout toho, jak jsou planety a Měsíc srovnané pěkně v řadě. Je to tím, že planety Sluneční soustavy obíhají okolo své hvězdy přibližně v jedné rovině, takže na obloze s malými odchylkami kopírují dráhu Slunce. Musím napsat zdánlivou dráhu Slunce mezi hvězdami, protože ve skutečnosti je to průmět dráhy Země. Hvězdáři jí říkají ekliptika.

Měsíc sice obíhá okolo Země a nikoli okolo Slunce, ale také se pohybuje v blízkosti ekliptiky (+/- bus). A proto každý kalendářní měsíc potkává ten nebeský během své pouti oblohou všechny planety. Letos v únoru je Měsíc hned 1. 2. ve 4:27 SEČ v poslední čtvrti, couvá a blíží se k Marsu, 3. 2. se potká se Saturnem, 6. 2. s Venuší a 7. 2. s Merkurem. To už bude ale tak blízko u Slunce, že nebude vidět nejen ten nešťastný Merkur, ale ani Měsíc. Následujícího dne, 8. 2. v 15:38, totiž nastává nov. Poté se měsíc objeví na obloze večer jako dorůstající srpek. 15. 2. v 8:45 bude v první čtvrti a 22. 2. v 19:19 doroste až do úplňku. O dva dny později se Měsíc ještě setká s Jupiterem a díky tomu, že únor 2016 je přehnaně dlouhý, stihne se už opět couvající Měsíc 29. 2. znovu přiblížit k Marsu. A pak už udeří jaro a ve vesmíru se zase začnou dít Věci...

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové