aneb Topocentrický pohled na vesmír v březnu 2016

U popisu viditelnosti planet se v březnu začíná množit slovo „nepozorovatelná“, ale ty tři, které na obloze zůstaly, nám absenci ostatních planet bohatě vynahradí.

Nepozorovatelnost se týká Merkuru, Venuše a Neptunu. A prakticky také Uranu, i když tato planeta je počátkem března ještě aspoň chvíli nad západním obzorem večer. Mars a Saturn se ve druhé polovině noci nad východním a postupně jižním obzorem společně dvoří nejjasnější hvězdě ze souhvězdí Štíra. Budou tak činit celé následující tři měsíce, takže povídání o nich odložím na příště.

Měsíc je 2. března (0:10 SEČ) v poslední čtvrti a najdeme jej na obloze ráno právě ve společnosti Marsu a Saturnu.

Při novu 9. března (2:53) dojde k úplnému zatmění Slunce, u nás však z něj nic neuvidíme – máte-li peníze, čas, chuť a odvahu, vydejte se za ním do Indonésie:

Oblast, v níž je zatmění Slunce 9. 3. 2016 pozorovatelné jako úplné (kredit: Google & Fred Espenak)

První čtvrt nastává 15. března v 18:02, 20. března v 5:30 udeří na severní polokouli Země astronomické jaro, o dva dny později se přiblíží Měsíc k Jupiteru a vzápětí, 23. března ve 13:00 nastane úplněk. Polostínové zatmění, které tento úplněk doprovází, je u nás opět nepozorovatelné. Na konci března se Měsíc vrátí k Marsu (28. 3.) a Saturnu (29. 3.) a dokonce stihne ještě jednu poslední čtvrt – 31. března v 17:16 tentokrát už tzv. „letního“ času.

Hlavní roli bude v březnu mít Jupiter, který je už od konce února pozorovatelný po celou noc. Poutá pozornost svým klidným jasným světlem a nachází se v souhvězdí Lva – večer na východě, o půlnoci vysoko nad jihem, ráno na západě. Mezi hvězdami se ovšem Jupiter nenápadně posouvá račím pohybem – tedy couvá. Astronomové tomu říkají, že se pohybuje zpětně, chtějí-li zdůraznit vlastní erudici, použijí dokonce slovo „retrográdně“. Jupiter se totiž 8. března ocitá v tzv. opozici a to znamená, že je při pohledu ze Země naproti Slunci. Kromě toho, že jej můžeme vidět po celou noc, jsme také současně k Jupiteru nejblíže, konkrétně 8. března 2016 v 19 hodin nás od Jupiteru bude dělit pouhých 663,5 milionu kilometrů. Díky tomu, že je Jupiter ze všech planet největší, je na něm i na tu úctyhodnou dálku vidět spousta podrobností. Pásy Jupiterovy oblačnosti a různé bílé či červené skvrny – atmosférické víry – lze pozorovat i docela malým dalekohledem.

Okolo plynného obra pak vesele dovádějí jeho měsíce. Malými dalekohledy spatříme jen čtyři největší, které objevil už v roce 1609 Galileo Galilei. Jejich pohyb je tak rychlý, že za jednu noc je bez problémů patrný na první (vlastně nejméně druhý, když chceme zpozorovat změnu) pohled. Můžeme sledovat jejich vzájemná setkávání, jejich mizení za planetou nebo naopak přechody před kotoučkem planety. Ty bývají nejzajímavější, protože měsíce pak na Jupiterovu oblačnost vrhají nápadné tmavé stíny. Nejčastěji Io a Europa. Právě v období opozice, kdy se na Jupiter vlastně díváme se Sluncem přesně v zádech, je ale největší pravděpodobnost, že na planetě uvidíme také stíny od vzdálenějších měsíců – Kallista a Ganymeda. Navíc, pokud se nám podaří před světlým kotoučkem planety rozlišit podobně světlý měsíc, je možné pozorovat, že před opozicí jsou stíny západně od měsíců, zatímco po opozici už východně. Změna je to velmi rychlá – poznáme ji už v rozpětí několika dnů.

Simulace vytvořená programem Stellarium ukazuje měsíc Io a jeho stín na Jupiteru 2. března 2016 ve 20 hodin, tedy necelých šest dní před opozicí. Je namístě přiznat, že malým dalekohledem takhle velký a ostrý obraz Jupiteru neuvidíme, je to jen a jen simulace – o to větší výzvou bude skutečné pozorování.

Další dva přechody měsíce Io a jeho stínu přes Jupiter bohužel neuvidíme, protože k nim dojde pod naším obzorem nebo ve dne (jinde na Zemi budou mít větší štěstí, ale tento pohled na vesmír je, jak jsem deklaroval v úvodu, topocentrický, tedy platí pro Českou republiku). Ale v den opozice si ve 2 hodiny SEČ užijeme, dá-li počasí, hned dva měsíce před Jupiterem současně – Io a Europu. Všimněte si, jak jsou stíny blízko ke svým měsícům.

Den po opozici (9. 3. okolo 21. hodiny) najdeme Io opět před Jupiterem. Stín už je východně od Měsíce a posun je nepřehlédnutelný.

Mimochodem o něco dříve (mezi 18. a 20. hodinou) se nám předvede Ganymedes, který je ze všech galileovských měsíců největší, hlavně ale je od horních vrstev Jupiterovy oblačnosti téměř třikrát dále než Io, a proto se jeho stín na Jupiter promítá ještě dále na východ od samotného Měsíce.

Za tu výraznou změnu může samozřejmě především pohyb Země okolo Slunce a jím způsobená změna úhlu pohledu na Jupiter a jeho Měsíce osvětlené Sluncem. A tentýž pohyb Země okolo Slunce způsobuje ono Jupiterovo zpátečnictví popisované v úvodu. Jak už víme, při opozici se Jupiter nachází při pohledu ze Země naproti Slunci. To současně znamená, že je na stejné straně od Slunce jako Země (snad tuto logickou konstrukci pomůže přijmout obrázek):

A protože je Země rychlejší, „předbíhá“ Jupiter a ten se nám vůči vzdáleným hvězdám pohybuje zpětně. Je to stejné, jako když při jízdě vlakem sledujeme krajinu – budovy v okolí trati „ubíhají“ dozadu rychleji než vzdálené hory. Toto couvání, neboli retrográdní pohyb, v době opozice předvádějí všechny planety, které jsou od Slunce dále než Země. Jsou to ty známé kličky, díky kterým Mikołaj Kopernik v 16. století zapochyboval o postavení Země uprostřed světa. My jsme dnes pokročili mnohem dále – máme důvod pochybovat úplně o všem. Ale o tom, že se kromě uvedených jevů dá na obloze spatřit ještě spousta dalších zajímavostí, pochybovat nemusíme.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové