aneb Topocentrický pohled na vesmír v červenci 2014

Na začátku července jsme tradičně nejdál od Slunce, a navíc můžeme slavit výročí, od něhož jsme téměř stejně daleko, jako od nejbližší hvězdy.

Na své eliptické pouti prostorem okolo Slunce se Země přibližuje ke své hvězdě až na 147 miliónů kilometrů, zatímco jindy se vzdaluje na 152 miliónů kilometrů. Ono jindy nastává vždycky počátkem července. Letos dosáhne Země svého afélia 4. července. Ačkoli jsme od Slunce o 5 miliónů kilometrů dál, než jsme byli přesně před půl rokem (4. ledna), máme na severní polokouli léto. Že nejsou změny ročních dob způsobeny proměnlivou vzdáleností Země od Slunce, snad pomůže dokázat skutečnost, že na jižní polokouli je nyní naopak zima. Kdyby to bylo vzdáleností, museli bychom mít zimu všichni najednou.

Krabí mlhovina (William Parsons, 1844)

Těch pět miliónů kilometrů je na jednu stranu málo – při střední vzdálenosti Země-Slunce okolo 149,6 miliónu kilometrů je to změna jen o tři procenta (1,5% od střední vzdálenosti tam a o 1,5% zase zpátky) – na druhou stranu je to vlastně strašně moc, porovnáme-li změnu vzdálenosti s velikostí Země; její rovníkový průměr 12 756 km se v těch miliónech kilometrů zcela ztrácí. Proč zrovna takové srovnání?

Přes usilovnou snahu astronomů a obětavých učitelů na prvním stupni základních škol si většina lidí myslí, že v létě je teplo, protože jsme blíž ke Slunci. Ve skutečnosti je pravou příčinou střídání ročních období proměnlivá výška Slunce nad obzorem, tedy vlastně šikovné natočení naší severní polokoule ke Slunci v létě, kdy máme v důsledku toho Slunce vysoko na obloze, a nešikovné odklonění v zimě, kdy na nás zase Slunce svítí zešikma a nedokáže nás pořádně ohřát. Ostatně na pólech, kde je půl roku Slunce nepřetržitě nad obzorem, se žádné vedro neudělá, a to právě proto, že tam sluneční kotouč nikdy nevystoupá na obloze dost vysoko.

I po spršce argumentů z předchozího odstavce, podpořených názorným modelem, se často ozve neprůstřelný argument: „Ale když je severní polokoule natočená ke Slunci, jsme přece ke Slunci blíž než jižní polokoule. Tak mi neříkejte, že to není tou vzdáleností.“ Zbývá něco jiného než zalapat po dechu a aspoň se pokusit porovnat změnu vzdálenosti s rozměry Země?

Protože mi je jasné, že pláču sice dobře, ale na sousední hrobce, opustím téma ročních období a přidám k letošnímu 4. červenci ještě několik událostí. Okolo 10. hodiny bude přesně naproti Slunci nejslavnější z trpasličích planet. Mezi planetkami dostala číslo 134 340, a když ještě strašila na seznamu planet, nesla jméno Pluto. To jméno jí vlastně zůstalo, jen přišla o status planety. Když ještě byla planetou, zamířila k ní sonda New Horizons. Než však stihla doletět až na periferii Sluneční soustavy, kolo dějin se zvrtlo… Chtělo by se říci „do roka a do dne, zúčtujeme,“ ale ve skutečnosti to bude do roka a 10 dní. New Horizons proletí okolo Pluta 14. července 2015.

Ovšem pokud jde o letošní 4. červenec, můžeme slavit také několik více méně kulatých výročí. Například ve Spojených státech oslaví 238. výročí Deklarace nezávislosti:

Není-li toto výročí dostatečně kulaté, přidám ještě jedno. Před 17 lety přistála na Marsu sonda Mars Pathfinder s mikrovozítkem Sojourner, která ukázala cestu následujícím pojízdným robotům, z nichž Opportunity a Curiosity jsou na povrchu rudé planety stále aktivní. Nejkulatější výročí charakterizuje číslovka 960.

V roce 1054 totiž vzplála v souhvězdí Býka supernova. Podle rekonstrukce záznamů čínských hvězdářů připadá toto vzplanutí právě na 4. červenec. Číňané ji tehdy údajně viděli i ve dne a říkali jí „hvězda host“. Netušili, že je to vlastně zánik obří hvězdy, několikanásobně hmotnější než Slunce. V roce 1731 našel anglický astronom John Bevis na stejném místě slabý mlhavý obláček, pozorovatelný ovšem jen pomocí dalekohledu. Poté ji ještě objevila řada dalších astronomů. V roce 1758 například Charles Messier. Tehdy hledal kometu, jejíž návrat ke Slunci předpověděl Edmond Halley. A protože se mu podobné mlhoviny, jako je ta v Býku, s kometami pletly, založil dodnes populární katalog nehvězdných objektů – to aby se příště nemusel zdržovat s jejich znovuobjevováním. Mlhovina v Býku má v Messierově katalogu číslo 1.

V 19. století se jí začalo říkat Krabí mlhovina, protože v dalekohledu astronomům připomínala kraba. Na kresbě lorda Rosse z roku 1844 (viz obrázek) sice vypadá spíš jako rak, ale z toho si nic nedělejte. Souhvězdí Raka (latinsky Cancer, tedy opravdu Rak) se zase ve hvězdných atlasech kreslí v podobě kraba. To je ale jiný příběh.

Teprve nedávno, ve čtyřicátých letech 20. století, se podařilo Krabí mlhovinu ztotožnit s explozí supernovy v roce 1054. A to nejlepší na konec, v roce 1967 zjistila mladá severoirská astronomka Jocelyn Bellová, že z Krabí mlhoviny přicházejí s periodou něco přes jednu sekundu pravidelné rádiové pulsy. Dala tomuto zdroji přezdívku LGM-1 (Little Green Men 1), ale věděla, že to zelení mužíčci asi nebudou.

Záhy se ukázalo, že objevila novou kategorii vesmírných objektů – tzv. pulsary. Její tutor, Anthony Hewish, který se zpočátku domníval, že jde o nějakou vadu antény či rušení, a nikoli o vesmírný zdroj, dostal za tento objev v roce 1974 Nobelovu cenu. Jocelyn Bellová nikoli. Švédská královská akademie má na kontě ostud s neudělením Nobelovy ceny více. Tahle patří mezi ty nejkřiklavější.

Jocelyn Bellová se do dějin astronomie zapsala také jako moderátorka diskuse o definici planety na Valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006:

Rádiové pulsy přicházející z Krabí mlhoviny většina z nás neuvidí (existují ale astronomové amatéři vybavení solidními radioteleskopy), ale samotnou mlhovinku zahlédnout můžeme. Souhvězdí Býka, ač typicky zimní, se v červenci vynořuje ráno nad východním obzorem. Počátkem července se v něm vyskytuje planeta Venuše, která je ráno vidět jako Jitřenka. Na krabí mlhovinu ale bude lepší počkat až do konce července, kdy už se rozednívá přece jen o poznání později a na tmavší obloze bude snazší mlhovinu zahlédnout. Hledá se docela snadno – je těsně nad očima viditelnou hvězdou označovanou řeckým písmenem dzéta. Je vidět už docela malým astronomickým dalekohledem či velkým triedrem. Pokud ji najdete, vězte, že jí je právě 960 roků. Aby to však nebylo příliš jednoduché, světlo, které dnes pozorujeme, potřebovalo na cestu k nám 6500 roků. Možná jenom 5000, ale možná také 8000 roků. Vzdálenost Krabí mlhoviny prostě neznáme úplně přesně.

S Venuší, která se mezi tím ze sousedství s Krabí mlhovinou přesune do Blíženců, se 24. července potká srpek Měsíce. Opodál bude tou dobou Merkur, ale ten se bude poněkud ztrácet v červáncích. Když to vezmeme červencem pozpátku, pak 14. července se potká Mars s hvězdou Spikou, nejjasnější v souhvězdí Panny, a už předtím, na začátku července, uvidíme Mars ve společnosti Měsíce a Saturnu. Nejhezčí živý obraz planety s Měsícem vytvoří mezi 5. a 8. červencem, vždy večer na jihozápadě. Kromě hvězdy Spiky bude ve skupině asistovat ještě nejjasnější ze všech planetek – (4) Vesta. Ta je však na hranici viditelnosti očima a spíš bude pozorovatelná dalekohledem.

Planeta Jupiter je při pohledu ze Země přímo u Slunce, takže vidět není. Ve druhé polovině noci však můžeme pomocí dalekohledu vyhledat v souhvězdí Ryb planetu Uran a ve Vodnáři Neptun.

Pokud jde o Měsíc, ten je 5. července v 13:58 SELČ v první čtvrti, 12. července v 13:25 doroste do úplňku a v následujících dnech začne být viditelný ve druhé polovině noci a k ránu. Poslední čtvrť nastává 19. července ve 4:08 a nov 27. července. Kromě Deklarace nezávislosti si Američané v červenci připomínají ještě přistání prvních lidí na Měsíci. Letos to bude 20. července už 45. výročí.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové