Tunguzskou katastrofu na Sibiři téměř před 100 lety možná způsobila planetka, jejíž velikost dosahovala jen zlomku dříve publikovaných odhadů. Planetky malých rozměrů mohou představovat pro Zemi větší nebezpečí, než se dosud myslelo. K těmto závěrům dospěli vědci na základě simulací na superpočítači v Sandia National Laboratories.

„Planetka, která způsobila rozsáhlou katastrofu, byla mnohem menší, než jsme si mysleli,“ říká o události 30. června 1908 Mark Boslough (Sandia National Laboratoriem, Albuquerqe, Nové Mexiko). „Pokud tak malý objekt může způsobit tak velkou zkázu, pak malé asteroidy jsou něco, s čím by se mělo počítat. Podobné srážky nebudou tak nepravděpodobné, jak jsme se domnívali, protože menší planetky se přibližují k Zemi statisticky častěji než ty větší,“ říká Boslough. „Měli bychom vynaložit ještě více úsilí na odhalování těch menších.“

Nová simulace na superpočítači ukazuje, že hmotný bod (planetka), který exploduje nad povrchem, klesá dolů rychlostí větší, než je rychlost zvuku a nabývá tvaru rozpínajícího se vysokoteplotního výtrysku plynu. To způsobuje, že tlakové vlny a pulsy tepelného záření jsou při takové explozi na povrchu mnohem silnější.

„Nyní již nemusíme pracovat s tak zjednodušujícími předpoklady, protože dnešní superpočítače nám dovolují simulace s vysokými rozlišeními v 3D. Všechno se stává jasnější, když se na věci díváte lepšími přístroji,“ říká Boslough.

Nová interpretace také objasňuje, proč vítr nad vrcholky stromů zesílil. Navíc se vědci opírají o tvrzení lesníků, že lesní porost v době výbuchu nebyl zcela zdravý. Takže podle Boslougha předchozí vědecké odhady přeháněly devastaci, kterou způsobila planetka, protože topografické a ekologické faktory, které přispěly k výsledku, nebyly dříve brány v úvahu.

„Ve skutečnosti je ta devastace menší než se předtím myslelo,“ říká Boslough. „Byla způsobená daleko menší planetkou. Bohužel, to není kompletní výčet všech potenciálních rizik, protože těch menších planetek existuje více než těch větší.“

Simulace ukazují, že materiál přilétající planetky je stlačen rostoucím odporem zemské atmosféry. Jak proniká hlouběji, stále více odolná atmosférická „zeď“ způsobuje, že planetka ve vzduchu exploduje a to urychluje klesání proudu zahřátého plynu.

Na základě energie, transportované směrem k povrchu jako „ohnivá koule“ (bolid), vědci předpokládali, že exploze byla o síle 10 až 20 megatun TNT, ale teď to spíše vypadá jen na 3 až 5 megatun TNT. Podle Boslougha to také závisí na rychlosti planetky, zda je porézní nebo kompaktní, ledová nebo kamenná a dalších charakteristických vlastnostech materiálu.

„Jakákoliv strategie pro ochranu nebo odchýlení by měla vzít do úvahy toto opravené pochopení mechanismu exploze,“ říká Boslough.

Práce byla zveřejněna 11. prosince 2007 na výročním zasedání Amerického geofyzikálního svazu (American Geophysical Union, AGU) v San Francisku (10. – 17. prosince 2007). Pod názvem "Low-altitude airbursts and the impact threat“ bude publikována v International Journal of Impact Engineering. Spoluautorem je Dave Crawford.

Další obrázky a videa zde. 

Tým Dicka Spaldinga (Sandia National Laboratories), na základě družicových údajů o explozích v atmosféře, zveřejnil před pěti lety v Nature dokument o odhadu četnosti dopadů.

Boslough a kolegové se stali slavnými před více než deseti lety, když po rozpadu komety Shoemaker-Levy 9 vypočítali její srážku s Jupiterem a to, že by mohla být pozorovatelná ze Země (červenec 1994). Dvacet fragmentů komety Shoemaker-Levy 9, největší o průměru dvou kilometrů, vletělo mezi 16. až 22. červencem 1994 do atmosféry Jupiteru. Před našimi zraky se tehdy odehrála „první kosmická srážka v přímém přenosu“.

Zdroj: www.sandia.gov

Další události komentovány na www.astro.cz

Publikováno s laskavým svolením České astronomické společnosti.