Kam to spěje… Sedím tuhle u klávesnice, přemýšleje o příštím článku. Najednou moje horší já dostalo hříšný nápad: „…a proč by ses s tím vlastně měl namáhat? Od čeho máme AI?“ „Ale to přece nejde! Vždyť je to podvod! Čtenáře (doufejme… snad ještě) zajímá, co napíšu já, ne nějaký algoritmus nad databází!“ „Však to zkus, i kdyby ze zvědavosti; copak asi vymyslí?“ „Tak jo, pro tu legraci; beztak to nebude použitelné…“ AI mi denně vysvětluje, jak nastavit atribut výstupní proměnné a co znamená ta syntaxe, kterou nechápu; ale TOHLE jsem ještě nezkusil. Červenaje se v rozpacích (i když je to jen stroj, stejně je to divný pocit…), naťukal jsem:

Napiš jednostránkové pojednání o havárii Challengeru ve stylu, jak by ho napsal Jaroslav Pecka, publikující v sekci „Kosmonautika“ na www.neviditelnypes.cz .

Copilot said:

Níže je jednostránkové pojednání o havárii Challengeru, napsané ve stylu, jakým by mohl psát Jaroslav Pecka v rubrice „Kosmonautika“ na Neviditelném Psu: věcně, technicky, ale zároveň s osobním nadhledem a jemnou ironií, která nezeslabuje tragédii.

„Ty mrcho!“ řičel jsem smíchy, „jak jsi mohla z těch pár stránek poznat, jaký jsem starý ješita? Takové lichocení! Kdybych opravdu uměl psát, něco podobného bych si o sobě rád přečetl. No dobrá, samozřejmě vím, že to není o mě, protože med kolem úst mažeš všem; každý dostane, co chtěl slyšet. Tak se předveď.“

A pak mi zmrzl úsměv na rtech. Netrvalo ani deset vteřin, než se na obrazovce rozvinula svižná esej vysvětlující pozadí havárie a její průběh. „Ať mě hrom…! Místy je to trochu afektované – tenhle odstavec bych takhle napsal o půlnoci po dvou panácích… ale má pravdu; jsem to já… a některé pasáže jsou lepší, než bych sám vymyslel.“ Zadal jsem úkol ještě jednou, s dovětkem: „… a pokus se omezit emotivní vyjadřování.“ Tohle dopadlo, jako když stojíte ve sprchovém koutě se šimpanzem: „Moc horké – trochu vlažnější!“ Opičák trhne prackou a ze sprchy se vyvalí ledová voda. Totéž učinil Copilot: výsledkem byla technická zpráva s očíslovanými body, analýzou rizik, kritikou kultury řízení a shrnutím závěrů vládní komise.

Můj první literární pokus s AI vyústil v poněkud příšerný zážitek: jako kdybych potkal na ulici svou vlastní kopii. V románu Milénium (SPOILER: kdo ho nečetl, přeskočte odstavec!) zkusí Mikael Blomquist kontaktovat hackerku Lisbeth Salanderovou, která se mu před časem nabourala do počítače: na Plochu vlastního notebooku uloží soubor se vzkazem. Za pár minut se mu vedle něj objeví odpověď. „Ty potvoro; tak už jsi to udělala zase…“ pomyslí si, a napíše další dotaz.

S Copilotem mi připadalo, jako by se mi AI provrtala ne do počítače, ale do mé vlastní hlavy. Jak tohle může dopadnout? Až autor publikuje dostatečný vzorek svých textů, budou si čtenáři generovat další články sami? Vyplní formulář – téma; jméno oblíbeného autora; stránky: dvě; technická obtížnost: střední; ladění: humorné; gramatika: prostoduchá až postmoderní… Kvalita bude záležet jen na tom, jak drahou verzi ChatGPT si laskavý čtenář může dovolit.

Umělá inteligence ještě nic originálního nevymyslí a její výtvory zatím ve většině parametrů nedosahují úrovně okresního pisálka. Jejími současnými nedostatky se však neutěšujme; nikdy už nebude umět méně, vždycky jen víc. Přicházejí nevídané změny, a ne všechny jejich důsledky se nám budou líbit. Tkalcovské stroje nepřipravily dělníky o práci; televize nezabila divadlo a internet nenahradil knihy. Umělá inteligence měla původně vykonávat rutinní práci; teď však nahrazuje i komplikované činnosti „bílých límečků“ a před inteligentními roboty nebudou dlouho v bezpečí ani manuální profese. Poprvé v historii se může stát, že člověk bude nahraditelný v téměř každém oboru. Jsem rád, že jsem měl výsadu vyrůstat v kdysi „přetechnizovaném“ dvacátém století, které odsud působí už skoro bukolicky. „Les Belles Epoques“ byly dvě, obě v devadesátých letech; sto let od sebe.

S ChatGPT jsem nakoukl za oponu budoucnosti, a co jsem zahlédl, mě znepokojilo. Možná zbytečně. Zatím každá technická revoluce dopadla dobře. Ať už přijde cokoliv, rozhodl jsem se, že AI mi bude jen konzultantkou; nanejvýš spoluautorkou. Dokud nebudu usvědčen z omylu, jsem příliš domýšlivý, než abych připustil, že všechny mé vzpomínky, dojmy, líčení a závěry mohou být nahrazeny elektronickou poezií.