Roku 1863 se občanská válka v USA přehoupla do druhé poloviny, prezident Lincoln vydal deklaraci o emancipaci otroků pouze pro jižní státy, kde však nevládnul, a tudíž neměla šanci osvobodit tam jediného otroka. Váznutí dodávek bavlny z USA, zaviněné občanskou válkou, vyvolalo v Čechách bavlnářskou krizi. Hluboký pokles nastal zejména na Liberecku, kde v roce 1864 bylo v bavlnářských továrnách propuštěno 90% dělnictva. Na zrušení otroctví na celém území USA se muselo čekat na konec války - až v roce 1865 byl přijat 13. ústavní dodatek, a tak oficiálně zrušeno vlastnictví otroků ústavou.

Roku 1863 se v Novém světě, ve státě Michiganu, narodil ve farmářské rodině irských imigrantů syn Henry Ford. A téhož roku se ve světě Starém, v království belgickém, narodil v chudé rodině ševce a panské služky syn Leo Henrik Baekeland (nadále mu budeme říkat LHB).
Za 50 let budou z obou batolat úspěšní podnikatelé a multimilionáři.

Otec chtěl mít ze syna ševce, matka však byla proti. Jediný cestovní pas, který tě vyvede z chudoby, je vzdělání, radila synkovi. LHB v 17 letech hravě složil přjímací zkoušky na pověstnou univerzitu v Gentu. Radní přislíbili platit školné, dokonce i stipendium přidali nezvykle nadanému studentovi navrch. LHB ukončil obtížné čtyřleté studium přírodních věd za 2 roky i s vyznamenáním Maxima Cum Laude, jako nejlepší z nejlepších, a za 2 roky již složil doktorát z chemie, rovněž s Maxima Cum Laude. LHB vyhrál státní olympiádu chemických inženýrů, 1. cenou bylo jednoroční stipendium k pokračování studia chemie na jakékoliv univerzitě na světě. LHB si vybral USA, Kolumbijskou univerzitu. Roku 1889, ve 26 letech, se LHB oženil s dcerou bývalého profesora, novomanželé spojili užitečné s příjemným a odpluli na svatební cestu parníkem do USA.
Usadili se v Yonkers, coby kamenem dohodil od Manhattanu a Columbia University. Stipendium bylo jen pro jednu osobu a manželka byla těhotná, co teď? Profesor chemie z Columbie doporučil LHB podniku, který prodával potřeby profesionálním fotografům, a tam mu dobře platili. To byly časy, kdy emulze na fotopapíře nebyla příliš citlivá a k osvícení negativu na fotopapíru muselo svítit slunce. Zamračeno, šero? Fotky se nedělaly. LHB to inspirovalo k nápadu: co kdybych udělal tak citlivý fotopapír, že by k jeho osvícení stačilo pouhé světlo plynové lampy (žárovky přišly až později)? Vyhrnul si rukávy a roku 1893 si nechal patentovat fotopapír s takto citlivou emulzí, který se navíc dal jednoduše vyvolávat. Tento fotopapír pojmenoval VELOX (lat. rychlý). Založil v Yonkers svůj malý podnik NEPRA a začal VELOX vyrábět a prodávat sám. Pro tak radikální novotu neznámého imigranta se nedařilo najít investory, navíc fotografové nechtěli měnit to, do čeho už jednou investovali, zvyk je železná košile. Pro rodinu LHB a firmu NEPRA to byla hladová léta. Již pomýšlel dokonce na bankrot, když v roce 1899 dostal od zakladatele a majitele firmy KODAK, George Eastmana, pozvání do města Rochesteru na břehu jezera Ontária.
Ten mu napsal, že má zájem odkoupit patent na VELOX. S manželkou se předem dohodli, že si řekne o 50 tisíc dolarů a když by Eastman cukl, sníží až na 20 tisíc dolarů.
Tehdy byla doba, kdy střední příjem odborného dělníka byl 500 $/rok a lékaře 1500 $/rok. Daň z příjmu 5% platili pouze super-boháči s příjmem nad 10 000 $/rok. George Eastman však vyhrknul: "Doktore, co byste řekl nabídce 1 milion dolarů?" Dohodli se: 750 tisíc dolarů na ruku, 250 tisíc dolarů za konsultace pro KODAK při stavbě VELOX provozu a 100 tisíc dolarů za NEPRA podnik. Co byl 1 milion dolarů v 1899, je dnes kolem 50 milionů dolarů.
KODAK vyrábí VELOX dodnes.

LHB si koupil přepychovou vilu v exklusivní části Yonkers. Kočárovnu bývalého majitele předělal na garáž pro nový kabriolet - první auto v Yonkers - a z maštale pro koně udělal moderní laboratoř. Vyjel si s rodinou navštívit rodiče, autem procestoval Evropu, zastavoval se na evropských univerzitách a sledoval, co se tam děje nového. Přemýšlel, jak naložit s časem a životem. Elektřina bude v kursu, budou potřeba isolátory. Z čeho se dosud vyrábějí? Z porcelánu, skla a šelaku.

Šelak je přírodní pryskyřice, kterou vylučuje malý cizopasný brouček, Lacciffer lacca, jemuž se daří na jediném druhu stromu, který roste v Indii a Thajsku. Cena šelaku vystoupala na desetinásobek ceny původní a stále stoupala. Roku 1902 se proto LHB rozhodnul vyrobit umělý šelak. Přeskočím dlouhé vyprávění, jak skončil u fenolu (odpad při výrobě svítiplynu a formaldehydu, vyráběný katalytickou oxydací metylalkoholu) a kterak LHB trávil dlouhé dny a roky v horké a dusné maštali-laboratoři, kde to rozhodně nevonělo po melounech a růžích.

Hodně zjednodušeně:
Kritické jsou poměry surovin, kterou kdy přidat, pH, teplota a čas.
Fenol + formaldehyd + kyselina > míchat, chladit > neutralizovat hydroxydem = Novolac - umělý šelak.
Fenol + formaldehyd + hydroxid > míchat, chladit > neutralizovat kyselinou = Bakelit.

Reakce je bouřlivá, exotermická, z reakce kondenzuje voda - H2O - coby pára, bublinky. Výsledek je bezcenný aušus - tvrdá ale křehká pěna. LHB přišel s nápadem postavit tlakovou nádobu, a tak kontrolovat tlak, teplotu a bublinky. Po zneutralizování kyselinou byla výsledkem kapalina konzistence a barvy medu. Ta ztuhne na křehkou solidní pryskyřici. Když ale přimíchal dřevěné piliny, azbest, slídu či celulosu-hadry, pryskyřice měla překvapivě užitečné fyzikální vlasnosti. Umělou hmotu pojmenoval po sobě - BAKELIT.

Nechal si jej patentovat v roce 1907 . . . . Fenol + formaldehyd + hydroxid, míchat a chladit v tlakové nádobě, bakelizátoru, a přerušit reakci kyselinou dříve, než roztok začne polymerovat. Polotovar pak vypustit na ocelové pláty, kde ztuhne. Polotovar rozemlít na prášek, smíchat v poměru 1 díl polotovaru a 3-4 díly plnidla (např. dřevěné piliny, azbest, slída, celulosa), pak přidat tmavé barvivo (černé, hnědé, tmavorudé), čímž se plnidlo zamaskuje. Tato směs má nízký bod tání. Poté odměřit přesné množství a vstříknout pod obrovským tlakem (10 000 liber na čtvereční palec) do vyhřáté ocelové formy, kterou kapalná směs vyplní, a za pár vteřin zpolymerizuje na tvrdý, teplotám, chemikáliím, el. proudu odolný termostatický výrobek - Bakelit, který vysokou teplotou neměkne. Perfektní insulátor.

Průmyslový patent platil 20 let. LHB postavil bakelitku v New Jersey, kde v roce 1911 už vyrobil 200 tisíc tun, později závody v Anglii, Německu i Japonsku. Bakelitky vyráběly pouze bakelitový "polotovar", který prodávali podnikům, které pro zákazníky vyráběly ocelové formy a namíchávaly směs a barvu podle přání zákazníka. V roce 1927 patent vypršel, s bakelitkami se roztrhnul pytel a ceny prudce klesly.

Roku1928 firma CATALIN přišla s nápadem neutralizovat hydroxid zvolna kyselinou mléčnou. Výsledkem byl skoro čirý polotovar, který se dal pestře barvit. Protože CATALIN obsahoval mikroskopicky rozptýlenou vodu, nedal se "lisovat" jako bakelit, odléval se. Do ocelové positivní formy ve tvaru konečného výrobku se nalilo roztavené olovo, čímž vznikla olověná negativní forma, do které se nalil kapalný polotovar CATALIN. Stovky olověných forem-kopií se naložily na police, zavezly do pece, kde se ponechaly v klidu 3 - 8 dnů za zvýšené teploty 80°C polymerovat-tvrdnout. Výrobek se vyklepnul, opracoval a stará olověná forma se přetavila na další formy. Jelikož CATALIN byla čistá pryskyřice bez přísad, výrobky byly křehké, musely být proto tlustší. V době hluboké ekonomické krize, která následovala po pověstném zhroucení newyorské burzy v roce 1929, byla velkým šlágrem levná barevná rádia a bižuterie z CATALIN pryskyřice. Rádio s CATALIN bedničkou stálo kolem 10-25 dolarů, ale dřevěné mnohem více. Bižuterie se vyráběla na soustruhu ze solidního špalku a pracně leštila. Dnes CATALIN rádia sběratelé kupují za 500 - 11 000 dolarů a za bižuterii, která stávala v roce 1930-41 mezi půldolarem a pěti dolary, jsou ochotni zaplatit až 10 000 dolarů. Do sbírky CATALIN výrobků (údajně největší na světě) investoval i Andy Warhol.

Jak skončili potomci LHB, není příjemné čtení. Pochopitelně, LHB coby majitel Bakelitek měl vysoký příjem. Jeho syn George vystudoval geologii a pracoval jakožto geolog v Africe. LHB mu ale nabídl dobrý plat a akcie, navíc s tím, že po něm jednou převezme opratě rodinných podniků. To George nemohl odmítnout, avšak měl panské móresy, chtěl na otci stále více za méně práce. Styděl se za tátu, že si chodil v Yonkers popovídat mezi obyčejné lidi, že vlastnil jen jeden sváteční oblek, chodil v plátěnkách, khaki kalhotách a kostkované košili, že jezdil na primitivní chatu v Adirondek horách s lupou a mikroskopem studovat svého koníčka, botaniku. Vlastnil obyčejnou plachetnici a auto a ne luxus jako jejich bohatí sousedé. Hádali se. LHB došel k závěru, že George by Bakelitky přivedl na buben. A tak 76letý LHB prodal v roce 1939 svoje akcie úspěšnému chemickému podniku UNION CARBIDE za více než 17 milionů, což by dnes bylo kolem 350 miliónů dolarů. Založil trust pro budoucí generace a potomci tak mohli žít pouze z úroků a zisků na burze, základní vklad byl reinvestován a přístup k němu zakázán.
George pracoval v Bakelitce dalších 5 let po odchodu otce z vedení, ale když roku 1944 starý LHB zemřel na mozkovou mrtvici, George (bylo mu již 49) dal okamžitou výpověď, prodal své akcie a po příštích 20 let, až do konce života, se flákal mezi americkou a evropskou šlechtou. On si na to totiž potrpěl. Kdyby býval počkal, až skončí válka a přísné federální kontroly, dostal by za akcie mnohem více. George nakoupil luxusní byty v New Yorku, Londýně, Paříži, Madridu i vilu na Mallorce. Jen tu a tam mu vyšel v některém časopise nudný článek z exotické lovecké výpravy.
A jeho syn Brook? Super inteligentní hezoun, vystudoval přírodní vědy na Harvardu, doktorát chemie na Columbii ale nedokončil. Odešel s trucem od poslední zkoušky z matematiky, protože jeho spolužák dokončil písemnou zkoušku dříve. "Když nejsem nejlepší, tak to nechci." Rozhodnul se, že bude spisovatelem. Vzal si za ženu Barbaru, krasavici, modelku, herečku a talentovanou malířku. Do konce života se flákal, coural po světě, "la dolce vita". Děda LHB se dobře postaral, aby jeho potomci nikdy neměli finanční potíže a strádání, jako míval sám. Romány, které Brook, psal nikdo nevydal, i když jeho bratra, MUDr. Frederik Baekeland, dvě knihy o umění jsou k dostání dodnes.

Roku 1946 se Barbaře a Brookovi narodil syn, matkou rozmazlený jedináček, Tony. I když měl fištróna po otci a zručný malíř po matce, v pubertě to s ním šlo valem z kopce, věčný student nedokončil gymnázium. Když se rodiče vrátili z dlouhé dovolené, služebná si stěžovala, že si Tony vodil domů na přenocování starší chlapce. Homosexuál. V té době to homosexuálové neměli v USA lehké. Matka se rozhodla, že ho vyléčí. Najímala krasavice prostitutky a zavírala je s Tonym do ložnice, aby tomu přišel na chuť. Nic. Skončilo to tak, že se Barbařin manžel Brook do jedné o 20 let mladší Tonyho "sex učitelky" zakoukal a odešel od rodiny. Co teď? Matka se rozhodla, že bude léčit Tonyho vlastním tělem. Krvesmilstvo. V roce 1972 byl Tony s matkou v londýnském luxusním bytě. Hádka v ložnici, vyběhla matka a za ní Tony s kuchyňským nožem, alespoň tak to služebná vyprávěla Scottland Yardu. Vražda. U soudu advokáti a lékaři dokázali, že Tony to nemá v hlavě v pořádku, schizofrenik. Uvězněn byl do nemocnice pro "mentální" kriminálníky. Skupina "umělců" vedená polskou malířkou, vyběhala Tonyho propuštění, s tím, že léčba bude pokračovat v USA. Soud a nemocnice svolily.
Čtyřiatřicetiletý Tony byl po 8 letech (roku 1980) propuštěn s podmínkou, že se už nikdy v Anglii neobjeví. Ale kde bude bydlet? Otec s ním nechtěl už nic mít. Jediný, kdo se nabídnul, byla chromá 88letá babička na Manhattanu, ta, které zavraždil dceru. První den Tony nařídil babičce, aby sundala ze stěny obraz mámy. Odmítla. Sundal z police nad krbem urnu s popelem mámy, položil ji na stůl, zapálil černé svíčky a tři dny něco mumlal. Pátý den po návratu do USA začal telefonovat do Anglie a objednával letenku. Peněz měl více než rozumu. Když mu babička domlouvala, že nikam nesmí cestovat, mrštil po ní telefon a kuchyňským nožem bodal. Babička zázrakem přežila. Policie, výslech, vězení Rickers Island. První přelíčení u soudu. Navečer do cely nesli léky. Tony se nehnul. Odkryli deku. Plastikový pytel, ve kterém si Tony ten den přinesl lejstra od soudu, měl přetažený přes hlavu. Sebevražda.

Příští rok tomu bude 100 let, kdy LHB dostal patent na Bakelit . . . . následovalo dalších 100+ průmyslových patentů, TIME muž roku, předseda společnosti chemických inženýrů USA, přednášky na univerzitách, konsultant americké armády, letectva a námořnictva ohledně využití bakelitu, nositel nesčetných poct, ve společnosti vítaný host, skromný, který šetřil na sobě a v době ekonomické krize pomáhal cizím, renesanční muž, který nikdy nezapoměl, odkud a z jaké chudoby přišel.

Jak už jsem napsal, LHB vlastnil pouze jeden sváteční tmavý oblek. Manželka se dohodla s majitelem obchodu s oděvy, aby dal do výkladní skříně oblek za 150 dolarů, ale s cenovkou 50 dolarů. Zaplatila mu 100 dolarů a oblek směl být prodán pouze LHB. Doma u večeře jakoby náhodou vyprávěla, co viděla za výlohou. Nevěřící LHB tam druhý den opravdu zašel a zaplatil 50 dolarů. Cestou domů ale potkal souseda advokáta a když se mu chlubil, jak dobře koupil, advokát mu nabídnul 75 dolarů. LHB přišel domů a vyprávěl, jak snadno vydělal na sousedovi 25 dolarů.
Vzpomínám si na film Obecná škola. Táta spravoval rádio z catalinu, Eda tátovi "šikovně" svítil lampičkou z bakelitu, nemlich stejnou, jaká bývala u nás doma. "Šikovnej jak hrom do police! Co z tebe bude?! Co z tebe bude?!" Debata šibalsky pokračuje, máma opáčí, že malíř Chroust se divil, jak může mít sirky ve šňůře, když je elektrikář. Táta hamtal po kanapi: "Jó, Chroust a ty! Vy mě budete radit! Řekni mu, že jsme chtěli rovnou linku a ne šlendrián vlnovku!". . . . . Debata končí jako všude jinde na světě při večeři - u politiky.

Můj dík doktorovi v ČR, který mne povzbudil a moje vyprávění opravil.
ABY ŘEČ NESTÁLA: McDonald . . . . . o tom ale až příště.


Fotky:
http://www.chemheritage.org/classroom/chemach/plastics/baekeland.html
http://www.kcpc.usyd.edu.au/discovery/9.5.1/9.5.1_ivory.html

http://www.maarc.org/catalin%20corner/catalin_corner.htm
http://www.decoradios.com/catalin/catalin.htm
http://www.catalingems.com/catalinradios.htm
http://www.goodoldtimes.com/catalinradios/catalinradios.asp

http://estate.goantiques.com/search/images.jsp?id=940625&dealerSite=N
http://www.decoramashop.com/Pages/bakelite.html

http://www.adclassix.com/a3/25kodakphotopaper.htm
http://www.vintagephoto.tv/kgpc.shtml

http://kotisivu.dnainternet.fi/lauro/bilorababy.htm
http://kotisivu.dnainternet.fi/lauro/lubitel.htm#166
http://www.vintagephoto.tv/purma.shtml
http://homepage.mac.com/mattdenton/photo/cameras/kodak_duex.html

http://meteleskublesku.cz/?movie=35



Použitá literatura:
The plastic age (Penny Sparke) /// The plastic man, Leo H. Baekeland's conquest of unyielding brittle resin (Robert D. Friedel) /// Savage Grace (Natalie Robins and Steven Aronson) /// Dějiny zemí koruny české v datech (František Čapka) /// Encyclopedia Britanica /// Internet

Ahoj