Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

AI dokáže podobný text sama sepsat – a možná i stylisticky lépe. Ale právě v tom není hlavní problém. Psát text už začíná být ta méně vzácná schopnost.

AI může téměř každému umožnit vytvořit text, který vypadá inteligentně. To však ještě neznamená, že člověk umí inteligentně přemýšlet. Rozhodující zůstává, zda dokáže položit zajímavou otázku, poznat chybnou odpověď, všimnout si něčeho nečekaného a hlavně rozlišit, o čem vůbec stojí za to přemýšlet.

AI proto podle mě není stroj na výrobu inteligentních lidí, ale především zesilovač. Schopnému člověku výrazně zvýší produktivitu a dosah jeho myšlení. Méně schopnému může stejně snadno pomoci vyrábět velmi přesvědčivě formulované nesmysly. Rozdíly mezi lidmi proto nemusí odstranit. Možná je ještě zvětší.

Tuto odpověď by AI nikdy nenapsala. Je to faux pas. Ale abych nepůsobil, že ze sebe dělám chytrého : jsem Čech a Francouz současně, takže takovou chybu logicky neudělám.

Na lásku tím ale nezapomínám. Spíš ji chápu jako součást mechanismu výběru partnera, nikoli jako jeho opak.

Člověk se obvykle nezamiluje do někoho zcela náhodného a teprve potom přestane vnímat jeho vlastnosti. Zamilovanost naopak znamená, že mozek určitého člověka vyhodnotí jako mimořádně žádoucího a začne jeho přednosti silně zvýrazňovat, zatímco nedostatky relativizuje. Proto zamilovanému člověku připadá právě tento partner výjimečný, krásnější, zajímavější a „lepší“ než ostatní. Nejde o objektivní dokonalost, ale o subjektivně vnímanou dokonalost pro konkrétního člověka.

Právě ono „cink“ tedy nemusí být nějakou záhadnou silou stojící mimo partnerský výběr. Může být psychologickým mechanismem, kterým se výběr uskutečňuje. Chybičky milovaného člověka nám připadají roztomilé právě proto, že jsme si ho už v celkovém hodnocení postavili nad konkurenci; stejné chyby člověka, který nás nepřitahuje, nám roztomilé připadat nemusí.

A tím se problém vysokých nároků neztrácí. Naopak. Jestliže se změní kulturní a sociální měřítka toho, kteří muži působí žádoucím dojmem, může se změnit i to, do koho se ženy vůbec dokážou zamilovat. Nelze tedy jednoduše postavit proti sobě „racionální výběr dokonalého partnera“ a „iracionální lásku“. Láska sama může být jednou z forem, jimiž mozek říká: tohoto člověka považuji za výjimečně hodnotného oproti ostatním.

Proto věta „lidé spolu nejsou kvůli dokonalosti, ale kvůli lásce“ nemusí být protiargumentem. Může popisovat tentýž selekční proces jen zevnitř, tak jak jej člověk subjektivně prožívá.

Myslím, že jde především o něco jednoduššího: pochopit, co se vlastně děje.

Nejdřív je potřeba oddělit popis od morálního hodnocení. Neptat se, zda jsou lidé dnes sobečtější, pohodlnější nebo méně odpovědní, ale proč se v moderních společnostech rozpadl mechanismus, který po tisíciletí vedl k tomu, že většina lidí měla děti téměř automaticky.

Možných motivací k rodičovství je mnoho: láska, pokračování rodu, potřeba rodiny, zabezpečení ve stáří, společenské očekávání, náboženská povinnost nebo prostě důsledek partnerského života. Dříve se tyto motivy překrývaly a navzájem posilovaly. Dnes se od sebe oddělily. Sex už nemusí vést k dětem, partnerství nemusí vést k manželství, manželství nemusí vést k rodičovství a ekonomické zabezpečení ve stáří nemusí záviset na potomcích.

To samo o sobě ještě neříká, zda je dnešní stav dobrý nebo špatný. Říká to ale, že starý reprodukční mechanismus přestal fungovat jako celek.

A právě to je podle mě zajímavá otázka. Ne „co by lidé měli chtít“, ale proč při mnohem větší svobodě, blahobytu a kontrole nad vlastním životem stále častěji volí tak, že výsledkem je velmi nízká porodnost.

Teprve až pochopíme tento mechanismus, má smysl diskutovat, zda s tím společnost vůbec může něco dělat. Bez toho jen střídáme morální soudy a intuitivní vysvětlení.

Astonova obava není úplně hypotetická. Přesně tento problém se už u čínského automobilu objevil. V červenci 2026 majitel vozu Zeekr 9X vyjel z Číny do Kazachstánu a automobil po překročení hranice aktivoval geograficky podmíněný bezpečnostní režim. Přes třicet hodin mu nefungovala navigace, některé „chytré“ funkce, elektronická schránka ani běžné ovládání víčka nádrže. Zeekr potvrdil, že omezení vyvolala poloha automobilu mimo Čínu. Pohon a brzdy podle výrobce zůstaly funkční, takže vůz nebyl doslova znehybněn, ale jeho část byla softwarově vyřazena z provozu.

Na případu je zajímavé něco obecnějšího. U klasického automobilu jsem po koupi vlastníkem stroje. U dnešního „softwarově definovaného“ automobilu jsem do určité míry také uživatelem služby, nad níž si výrobce ponechává faktickou kontrolu. Může rozhodovat, které funkce budou fungovat, kde budou fungovat a za jakých podmínek. V uvedeném případě dokonce Zeekr po kritice změnil systém a zavedl možnost rychlého odblokování přes aplikaci, což současně ukazuje, že výrobce tuto schopnost skutečně měl.

To samozřejmě není problém výlučně čínských automobilů. Podobná závislost na serverech, účtech a vzdálených aktualizacích vzniká u všech moderních připojených vozů. U čínského výrobce však přibývá ještě jurisdikční a geopolitické riziko. Nekupuji pouze automobil, ale dlouhodobou závislost na firmě, jejích serverech a pravidlech státu, v němž sídlí.

Proto bych otázku nestavěl jako „jsou Číňané hodní, nebo zlí“. Praktičtější otázka zní: co z auta zůstane, když jednoho dne přestane fungovat internetové spojení s výrobcem, výrobce změní pravidla, skončí jeho evropská podpora nebo se politické vztahy prudce zhorší? U větráku za dva tisíce je to nepříjemnost. U automobilu za milion už docela rozumný důvod přemýšlet, komu člověk svěřuje tak velkou část kontroly nad věcí, kterou si údajně koupil.

Trvalý pobyt odpovídá povolení k pobytu. Jsou povolení B a C. Hlavní výhodou takového povolení je možnost být přímo ve správní radě švýcarské společnosti nebo vysoké exekutivní funkci bez nutnosti platit drahého Švýcara.

Cikáni se množí právě díky tomu, že se jim zatím nerozpadla rodina. Kdyby se cikánské ženy emancipovaly a začaly být stejně vybíravé jako ostatní ženy, ani této menšině by se demografický kolaps nevyhnul.

To, že v Evropě existují dobře fungující monarchie, ještě příliš nevypovídá o tom, zda by monarchie měla smysl v České republice. U některých z nich totiž panovník přežívá především díky velmi specifické historické funkci, kterou nelze jednoduše přenést jinam.

Nejnápadnějším příkladem je britská monarchie. Britský panovník není pouze ceremoniální hlavou Spojeného království. Koruna je výsledkem několika staletí vývoje britského impéria a dodnes představuje společný institucionální a symbolický prvek pro řadu států, které z tohoto impéria vznikly. Král je hlavou Commonwealthu a současně panovníkem několika samostatných zemí. Jeho postavení je tedy historicky mimořádné a plní funkci, kterou český král z principu plnit nemůže.

Podobně je třeba posuzovat i ostatní evropské monarchie: většinou nejde o důkaz, že monarchie je obecně výhodnější státní zřízení, ale spíše o důkaz, že historicky vzniklá instituce může dál dobře fungovat tam, kde má hlubokou kontinuitu a společnost nevidí důvod ji rušit.

To je ale podstatně jiná otázka než obnovení monarchie po více než sto letech republiky. V českém případě by bylo nejprve nutné říci, jakou konkrétní funkci by král plnil lépe než prezident. Samotná existence prosperujících monarchií v zahraničí na tuto otázku neodpovídá.

Šichtařová by určitě hlasovala na truc naopak.

Právě v tom vidím problém: za dnešní situaci do značné míry může rozklad samotného „demobloku“. Nejen jeho volební porážka, ale především postupná ztráta schopnosti oslovovat lidi mimo vlastní stále užší politické prostředí.

Jestliže se obrana demokracie spojí s přesně vymezeným balíkem názorů a odpůrci jednotlivých částí tohoto balíku jsou postupně vytlačováni za hranici „slušné“ či „demokratické“ politiky, vzniká paradox. Tábor se uvnitř utužuje, ale zvenčí se zmenšuje. A prostor, který opustí, převezme někdo jiný – v našem případě především ANO.

Proto bych právě dnes kritiku ODS a bývalého demobloku neodkládal. Pokud je skutečně ohrožena demokracie, je o důvod víc zkoumat, proč strany, které se prohlásily za její hlavní obránce, nedokázaly získat většinu společnosti. Odpověď nemůže pokaždé znít, že voliči podlehli populismu, nesplnitelným slibům nebo propagandě. Pak se totiž ze samotného neúspěchu znovu stává důkaz morální převahy vlastního tábora.

Moje teze je právě opačná: současný problém mohl vzniknout i tím, že se z „demokratického bloku“ postupně stal identitární blok, který ztrácel schopnost přijímat lidi s částečně odlišnými názory. Jestliže tím vyklidil velkou část politického středu Babišovi, není jeho kritika oslabováním obrany demokracie. Je to pokus pochopit, proč tato obrana politicky selhala.

Ono je tomu spíš naopak. Většina obyvatel Jordánska jsou původem z Palestiny. A je to značný problém pro samotné Jordánsko.

Podstatné podle mě je, že boj proti suchu a ochrana před povodněmi nejsou dvě oddělené politiky. Ve velké míře jde o tentýž problém: jak zařídit, aby voda z krajiny při dešti co nejrychleji neodtekla, ale aby se v ní dala zadržet a postupně využít.

Velké přehrady mají nepochybně význam. Mohou vytvářet strategické zásoby vody, regulovat průtoky a v některých povodích tlumit povodňové špičky. Samy však problém nevyřeší. Jsou drahé, připravují se desítky let a jejich účinek je omezen na určitou část povodí.

Skutečný program by proto musel obsahovat velké množství malých a středních projektů rozptýlených po celé krajině: malé nádrže a poldry, obnovu mokřadů, revitalizaci toků, vsakovací plochy, úpravy meliorací, retenční opatření v obcích a změny hospodaření s vodou na zemědělské půdě. Jednotlivě vypadají nevýznamně, ale jejich součet může být podstatnější než několik monumentálních staveb.

Právě zde by mohla mít „koalice proti suchu“ smysl. Ne jako politická tisková konference o třech nových přehradách, ale jako dlouhodobý investiční program hospodaření s vodou, který současně zvyšuje odolnost proti suchu i proti přívalovým povodním. Česká republika nebude potřebovat jednu velkou vodní politiku, ale tisíce konkrétních vodních staveb a úprav krajiny.

Právě proto by něco takového měl zákon obsahovat.

Reálná konkurence se zvýšila, protože lidé mohou kontaktovat lidi, se kterými by se nikdy dřív nedostali do kontaktu.