Debata kolem Smlouvy České republiky se Svatým stolcem, o jejíž ratifikaci aktuálně jedná Senát, je úplně pokroucená. Podle jednoduchých soudů jde o dilema mezi progresivisty, kteří odmítají vliv katolické církve, a mezi těmi, kdo vyznávají konzervativní křesťanské hodnoty. Jenže to je úplně popletené. Ve skutečnosti je to spor mezi těmi, kdo si cení naší státní svrchovanosti a suverenity, a těmi, pro které jsou suverenita a svrchovanost ČR prázdnými pojmy. I kdybychom připustili, že tato smlouva obsahuje jen nesporná a pozitivní ustanovení (text zde), nelze tuto smlouvu podpořit z principiálních důvodů.

Ani k nesporným a pozitivním opatřením se nemáme co zavazovat cizí státní moci. Bít své děti je hnusné a je tedy správné, když rodiče své děti nebijí. Ale je zcela nemyslitelné se k tomu, že nebudeme bít své děti, jednostranně zavazovat sousedovi z druhého patra našeho činžáku. Smlouva navíc neobsahuje jen ustanovení nesporná, ale i velmi diskutabilní, jako je například ochrana mlčenlivosti „pastoračních pracovníků“, pokud se dovědí o trestném činu. A právě tento termín nikde v právním řádu nemáme. Kdo všechno tedy má právo zachovat tajemství i o trestné činnosti, na kterou se teprve chystá, nikdo neví...

Dalším sporným momentem je právě asymetričnost smlouvy. My se touto smlouvou máme zavazovat cizímu subjektu, jak si uspořádáme své domácí poměry. Ty si ale můžeme uspořádat i bez smlouvy, pokud považujeme ona ustanovení za správná. K čemu se ale ve smlouvě zavazuje Svatý stolec naší republice? K ničemu. Zavazuje se snad České republice k tomu, jak si upořádá své vnitřní poměry? A proč by to dělal? Tak proč máme něco takového dělat my?

Jsem si jista, že i člověk oddaný věcem víry, člověk ctící křesťanské hodnoty, musí smlouvu odmítat. Ano, Smlouva ČR se Svatým stolcem je pekelně problematická věc. Je jednostranná (povinnosti máme jen my, protože jsme si ve srovnání s jinými státy toho moc nevyjednali) a zejména nemístně rozšiřuje zpovědní tajemství na pastorační pracovníky, což je dost nespecifikovaný termín, takže by se na ně mohl odvolávat kdekdo. Proto jsem 15. ledna 2025 na senátním Výboru pro obranu a bezpečnost podpořila návrh na předložení této smlouvy Ústavnímu soudu k posouzení. Jaká škoda, že nebyli přítomni všichni členové výboru. Takhle návrh o jeden hlas neprošel.

Je to velká chyba. O ratifikaci této kontroverzní mezinárodní smlouvy budeme jednat příští středu na plénu Senátu, kde znovu návrh na posouzení obsahu smlouvy Ústavním soudem podpořím. Nic nás nehoní, proto není třeba na ratifikaci spěchat. O této smlouvě se jedná už 25 let. Proč se tedy nejvyšší ústavní instituce nezeptat?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů