Neviditelný pes není deník plný investigativních novinářů, kteří se dovedou stát neviditelnými a díky tomu vyčenichají každou pravdu a lež. Pes takovou sílu asi nemá, ale částečně přece, a tak je dobře, že se nejmenuje Neviditelná kočka: to by nedávalo smysl. Kočky mají čich chabý a hodně věcí je jim putna, takže pátrají kočičím a lidským světem méně, než jak to vypadá u psů. Žiji s dvěma kočkami a určitá povýšenost jejich chování je očividná; ale jak jsem zjistil, stejně jako psům je kočkám vlastní věrnost. Přece ano.

Ale kočka je hodně věrná místu. Domu. Bytu. A je těžké se s ní stěhovat. Každopádně nelze tyto tvory venčit. Kočka chodí sama, jak někde zdůrazňuje už Kipling, a čas od času se dokonce zavrtá. Zastaví se před kredencem, dejme tomu, začne škrábat na dvířka. Otevřu, jsou tam složené deky, ona zaleze si do kouta do tmy a je s to tam spát hodiny. Jen oči svítí. I ty se zavírají.

Věrnost kočky člověku existuje, ale vedle věrnosti místu (okolí kredence) je to věrnost krmiči. Myslíte si, že se do vás konečně už opravdu zamilovala, ale není to tak. Prostě jste jen zapomněli otevřít a vyklopit další konzervu. Nepřidali jste granule do misky.

Kočky také pijí, ale zvláště majiteli-pijanovi musí připadat, že málo. Kočka nabírá vodu na jazyk a hází ji po kapkách do krku, ale i to dělá vždycky jen chvíli. Pokaždé mi je divné, co toho ty mrchy sežerou… a jak oproti tomu málo pijí.

Hodně lidí spí se psem v posteli, ale spaní s kočkou je daleko větší samozřejmost. Musí vám však věřit a musíte mít štěstí na jisté prvky v její povaze. Jestliže se to sejde, kočka si kamsi do závitů zaznamená, v kolik si obvykle chodíte lehnout, a přijde. A čeká. Je s to pak lézt za vámi až pod peřinu a ráno člověka budí a nutí vás, abyste jí dali najíst.

Když máte kočičí sourozence různého pohlaví, může dojít k zajímavé situaci, jakou zrovna sleduji. Kocour (u nás Čert nebo Čertík) suverénně leze do postele, ale Šeďura (je šedivá, zatímco Čert černý) to vidí… a nechá mu rajón, lehne si ve stejné místnosti jen do křesla a vydrží tam stočena. Ne že by se Šeďura Čerta bála, ale i sestru je on s to obtěžovat různými náznaky. To jí vadí. Tomu se chce vyhnout - a klidně spí v křesle do rána. Je jim tak rok a půl, a když byly ty Zatrolené menší a mladší (přinesla nám je hodná paní učitelka, která je nabídla přes internet), ještě často spaly spolu a patrně v podobné poloze, jako kdysi ve své matce. Ale teď k sobě už tak netíhnou a ona má jiné zvyky. Respektují se, to ano. Při setkání k sobě čichnou, někdy se olíznou, ale to je vše. Hrají už si samostatně a kočka si v roce a půl už hraje s věcmi méně, než to dělá kotě, ale někdy je až překvapivé, jak dlouho ji hry baví. Šeďura ví, že to, co drží v drápech, není myš, ale jaksi si lovy na myš nacvičuje - i na tužce, na lžíci, na čemkoli.

Kočky fascinují změny. Stačí sebemenší přestavování nábytku, už to kontrolují. Dokonce je to silnější než strach před cizinci, v tomhle případě řemeslníky. Kočka sleduje, co se kutá, a pak si na novou skříňku ráda lehne. „Jistě to je pro mě.“ Obecně to funguje tak, že si někdy ráda zaleze, ale zrovna tak ráda dobývá vyvýšeniny. Čert se naučil na kredenc vyskočit, což je neuvěřitelné salto, a pak odtamtud shora sleduje situaci: rád má věci pod kontrolou.

Kočka je nicméně nevyzpytatelná. Souvisí to někdy s počasím a dokonce jeho předpovídáním, ale nikdy přesně nevíte, kdy Čert půjde na „rozhlednu“ a kdy poleze do oné nory v útrobách skříně. Náladovost kočky je „síla“ a jenom některé věci víte předem. Hlavně to, že nikdy nezůstane, kam ji postavíte, i kdyby to byl ten nejvíc super pokojíček. Odskočí jako čamrda, odejde a máte-li štěstí, utáboří se tam později. Nebo nikdy.

Ještě ke sledování řemeslné práce. To souvisí i obecně s návštěvami. Přijde-li někdo úplně cizí, kočka se obvykle uklidí. Daleko. Co nejdál. To je pravda. Ale ne vždy. Máte lidi, kterým, kočky důvěřují rovnou, a přichází na řadu kočičí pýcha. Ony se před cizincem musí projít pokojem, aby cizinec pochopil, kdo je v domě pán. „Není to vůl, co tě pozval, jsem to já!“ A kočka jest suverénní a odhalí, že jí dovolujete skákat i na jídelní stůl. Klidně na něj vyskočí, lehne si tam, líná či pelíchá, převrací se… Některé návštěvy na to samozřejmě nemusí být připraveny, ale kočky nejsou ani blbé a určité pokyny svedou chápat. Stačí jim opakovaně zdůraznit, a to fyzicky, že stolní deska není na chození, a ony tam nepolezou. Zrovna tak kočka pochopí, že s námi nemá jíst ze společného talíře a že má čekat a dojíst zbytky, a to na zemi. Zatímco Čert tohle praktikuje civilizovaně, Šeďura dlouho při žraní z talířů kladla na mastný porcelán tlapy. Ale co? Pak si je vždy omyla. Chci říct olízala, kočky jsou totiž příšery, které vodu nenávidí, a myjí se tak, že si stále opracovávají srst jazykem a vše zlé polykají a pak to někdy někde zase vyzvracejí.

Se psem je to možná taky tak, ale kočka, která přede a kterou chováte, vám imputuje energii. Kočky opravdu léčí a čímsi přičiněním jsou tu i kvůli tomu. A naší touze se mazlit s čímsi takhle schopným. Bohužel kocoura obvykle jen párkrát pohladím a zase něco dělám, nezastavuji se kvůli němu; ale možná je občas třeba veškerou práci odložit a kočku hlaďte. Ona si to lépe zapamatuje a její oddanost nepatrně poroste. Psí oddanosti se ale nepřiblíží nikdy a v tom smyslu jsou kočky individualistky za hrob a citově neviditelné.