Koupaliště Columniabad v berlínské čtvrti Neukölln se muselo zavřít, protože v něm skupiny výrostků ohrožovaly ostatní návštěvníky i personál koupaliště. Zdaleka nebylo jediné. Zaměstnanci koupališť odmítají chodit do práce, protože se obávají slovních i fyzických útoků.

Jak na to odpovídá veřejná správa? Zintenzívnila se komunikace s policií, ve větším počtu jsou na místě přítomni vedoucí pracovníci a s pomocí externích expertů se organizují školení pro řešení krizových situací.

Vedle toho zaměstnanci dostali nabídku individuální psychologické péče, upřesnila mluvčí správy koupališť. Další zprávy hovoří o prodeji vstupenek na jméno a kontrole občanských průkazů při vstupu do areálu koupaliště. A co ti „výrostci“?

Jinými slovy řečeno: zaměstnanci koupališť budou vystaveni přísnějším požadavkům ze strany zaměstnavatele a návštěvníci dodatečným lustracím. Všichni. Je to osvědčený recept na zvýšená bezpečností rizika už od teroristického útoku na New York a Washington ze září roku 2001.

Z veřejného nepořádku na berlínských koupalištích jsou tiskem obviňováni mladíci s imigračním pozadím i bez pozadí. Osobní lustraci však nejspíše budou podrobeni návštěvníci všichni. Zatímco nám humanisté budou vykládat litanie o nepřípustnosti kolektivní viny, obyčejní, loajální a „nevinní“ občané budou nuceni kolektivně dokládat svou nevinu a vzdát se svého občanského práva na soukromí.

Že prý se nemá podléhat společenským předsudkům. Ty ale většinou vycházejí ze společenské zkušenosti. Chlapce z berlínského koupaliště s pozadím asi těžko teď někdo zaměstná jako plavčíka na jiném koupališti. A bude mít pravdu, ať si neziskové organizace říkají co chtějí.

Třeba, že je to předsudek. Ovšem takový, který chrání společnost před opakováním rizikového chování, který směřuje k zajištění bezpečnosti. Děti se ve školách mohou donekonečna učit o sociální, náboženské a rasové toleranci. Ale maminka se zkušeností z Columniabadu bude své třináctileté dceři vysvětlovat, proč tam nemá chodit. Dceruška neposlechne, a bude zle.

Kdyby se jí tam něco nepěkného dělo, nikdo jí nepomůže. Kdyby pomohl, tak by také mohl způsobit nějaký ten rasistický, genderový nebo náboženský úlek útočníkovi, neřku-li zranění. Rázem se ocitne před soudem ne jako svědek, ale jako obviněný. Bude to stát těžké peníze za nejlepší právníky, aby ho z toho vysekali na podmínku. Předsudek? Nikoliv, zkušenost, například s blokádami Poslední generace.

Naše domácí předsudky nám říkají, že není dobré mít za sousedy Romy. Inu, obrázky zničených domů a celých sídlišť v Ústí nad Labem, Děčíně nebo na Karvinsku hovoří jasně. Ale pak nám romské organizace začnou předkládat argumenty, že za to ti Romové tak docela nemohou a že jsou i Romové spořádaní, někteří i pracují a dokonce jsou i vzdělaní. Je to boj proti „kolektivní vině“? Nikoliv. Mnoho lidí, včetně autora tohoto článku, má s Romy velmi pozitivní zkušenosti. Ty ho ale nezbavují předsudků, že jistá zvýšená obezřetnost je namístě.

Není to podobné s předsudky vůči Ukrajincům. Ty jsou vyvolávány uměle a cíleně. Pomocí zpráv, že je naše vláda živí na úkor vlastních občanů, že jsou to fašisti a že ubližují právě a schválně Romům. To nejsou předsudky, to jsou lži, dost možná také válečná propaganda, jejímž cílem je falešné předsudky vytvořit. Romové, jsa národem vznětlivým a pověrčivým, jsou ideálními šiřiteli takové propagandy.

Nejeden spoluobčan, nejeden zaměstnavatel či podnikatel, by se bez Ukrajinců (Moldavanů, Gruzínců…) nedočkal rekonstrukce bytu, opravy nábytku nebo bot. Ale mohou to být i sousedé v bydlišti družní, hluční, sebevědomí. Zkrátka ne vždy příjemní a milí. Je pozoruhodné, že vůči Rusům, jichž u nás také není málo, žádné podobné předsudky nevzkypěly.

Jiný předsudek mi říká, že když lze něčeho zneužít, první, kdo to udělá, je stát. Minulý týden se tisk věnoval praktikám Policie ČR, která nezákonně využívá databáze fotografií obličejů pořizovaných na úřadech za účelem vystavení občanských a řidičských průkazů a cestovních pasů a porovnává je se svými záznamy z pouličních kamer. Než projedete osobním autem Prahou, jste nesčetněkrát vyfotografováni, ačkoliv k tomu není důvod. Tímto předsudkem byli vedeni poslanci německého Bundestagu, kteří, když zjistili, že fotografováni budou úplně všichni, neschválili úsekové měření rychlosti. Další předsudek mne vede k tomu, že registrační značku na vozidle mám pevně přišroubovánu, ať si zákon říká co chce. Profesionální řidiči mohou vyprávět tisíc a jednu noc, kolik svými předsudky zachránili životů těm, kdo předsudky nemají. Nejen motorkářům a cyklistům, ale také třeba řidičům BMW s basebalovou čepicí otočenou kšiltem dozadu, kteří z předsudků vytlačili pány v klobouku.

Vycházejme z vlastních zkušeností, z vlastních předsudků. Předsudky nás chrání před rizikovým chováním. Tím jsou užitečné a potřebné. Budou nás chránit před úřední represí vůči „nevinné“ většině za chování menšiny. A není od věci své předsudky korigovat a měnit, když zkušenost osobní nebo obecná se ukáže býti jinou. Rozhodně ale nepodléhejme pomluvám a lžím.