Uznávám, je to víc námět na sci-fi povídku. Představte si, že byste měli šance dotáhnout veškerá letmá setkání svého života. Že o to nestojíte? Já bych se divil.

Začnu banálním, o to ale názornějším příkladem. Na Václaváku bývala prodejna slovenských knížek, nebo to bylo na kraji Vodičkovy ulice, opravte mě, a za socialismu jsem tam občas šel, protože některé věci vycházely jenom slovensky a česky ne, anebo česky teprve po mnoha letech. Jednou jsem se jako pošetilej jinoch rozhod, že si tam pořídím biografii Jeana Gabina. Ne že bych toho herce zvlášť miloval, ale ještě neexistoval internet (1982 nebo 83) a jednoduše jsem prahl po informacích. Takže jsem šel do krámu a možná tu bichli ani nakonec nekoupil, každopádně ji už nemám a určitě jsem ji nečetl, to bych pamatoval, ale já si místo toho pamatuji příhodu z toho dne a jak jsem potkal Gabinova dvojníka!

Stál přede mnou ve frontě, hned mi byl povědomý. Patrně mě rovnou napadlo, že je Gabinovi až podezřele podobný. Tu na něj přišla řada. Povídá prodavačce, že chce biografii, a důležitě dodal: „Já mu jsem prej podobnej. Říkají to.“ To je celé. Do toho okamžiku se už nemohu vrátit, protože neexistuje stroj času. Ale představuji si, že někdo vynalezl strojočasovou drogu bez vedlejších účinků, že si ji píchnu, mám příležitost se do té chvíle vrátit a na rozdíl od tenkrát jsem řečný a zkušený, takže dědu oslovím, spřátelíme se, léta se pak občas vídáme, hodně mi toho poradí, prožijeme na rybách spoustu dobrodružství a je to zkrátka celičký další proud mého života! Namítáte, že pábím? Ano. Ale kdybych tenkrát začal nadšeně mlít pantem, třeba bychom se vážně spřátelili. Třeba bych o to pak nestál, to je pravda, ale třeba ano. Je to příklad a všimněte si, že když jdete po Václaváku, potkáváte Gabiny každou druhou vteřinu. Ano, uznávám, už to nejsou dvojníci onoho herce, ale já o dvojníky ani moc nestojím a představuji si místo toho ty biliony možností, kdy někoho oslovím a on se chytí a pokračujeme v rozhovoru a tato nová, vedlejší linka mého života se naplňuje dál a dál.

Asi vás napadlo, proč nepíši rovnou o ženských a jejich balení. Jistě, to do toho spadá. Jakbysmet. To vás možná napadlo první a taky vnímám ten potenciál, ale předložit chci obecnější vizi o velikém zvědavci. Tam před jinou knihou až dole na Václaváku tenkrát zabrzdil i Josef Kemr. V trabantu. V typické čepici. Vylezl z trabanta, šel si něco koupit a já decentně pokračoval na Příkopy a nerušil, ale mohl jsem jít za něj do fronty a říct: „Toho Gabina mají, pane Kemr, ale jenom slovensky“ A on by kupříkladu odtušil: „Nechci Gabina, já mám, mladej pane, zamluvený kancionálek.“

Ale chápejte mě správně: nejde o celebrity. Jde o lidi obecně. Každý je zajímavý unikát a na Karlově mostě minu sto cizinců. Ano, ano, pravděpodobně o mně devadesát nestojí, ale deset byl onen potenciál, naše oči se střetly a mohly tu pokračovat nepředstavitelné linie mého života. Kdopak ví, třeba úplně zásadní. S někým se to mohlo přelít i do hlavního řečiště mého života. Ne? Asi jako když se mi - v osmičce - začala líbit spolužačka Kopecká (jméno měním) a strašně jsem se styděl, i odešel na střední, pak na vysokou, uplynula řada let a najednou paní Kopeckou potkám ve vlaku a švitoří, je ráda, že se vidíme. Což se přihodilo po deseti letech od té osmičky a nevím o tom, že bych byl zadaný. Mohli jsme spolu koneckonců začít chodit a možná i žít a dodám, že byla pořád kost, ba asi větší, ale taky malinko přibrala a já byl zrovna ve věku, kdy mi taková blbost jako pár kilo navrch vadila. Byl jsem slepec. Idiot! Rozhovor jsem zahrál do autu, už jsme se nikdy nesešli a lituji toho.

Člověk si někdy představuje, že přijde po smrti do nějakého prostoru a tam bude mít počítač, ve kterém najde fotografie nebo celá videa veškerých těchto náhodných setkání a navždy už bude smět klikat a vždycky se vrátíte do té promarněné situace. A je to představa ve stylu, že si jen tak letíte na řetízkovém kolotoči a támhle stojí dáma vašeho života. Najednou ji zahlédnete a jste paf. Kolotoč se dotočí, vy se vyzvracíte na trávu a dojdete ke střelnici, kde stála vaše ikona, a ona už tam nestojí a nikdy už ji nepotkáte, protože život není film, ale tam někde po smrti vám dají šanci.

Koneckonců se nemusí jednat jen o lidi. Když jsem byl na Univerzitě Karlově, což je čtyřicet let, nabídli mi, že mohu bydlet na koleji, ale mimo Prahu. V Brandejse. Akceptoval jsem to a žil ve čtvrti Houšťka, asi tak v druhém anebo třetím patře s výhledem do parku na kurty. Do Prahy jsem každý den dojížděl a nad střechami se tam často nesla díky zvonkohře píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe. Jednou jsem zůstal na koleji a otevřel si dopoledne okno, které se protáčelo na čepech usazených uprostřed. V parku žily rezaté veverky a skákaly nám z borovice až do jídla, ale samozřejmě byly i plaché a jedna v to dopoledne zavítala k nějaké potravině u mě uvnitř a tu… Tu mě napadlo, že ji lapím. Rychle jsem chtěl zavřít okno, ale utíkala a uprostřed ji to skříplo: šokovalo mě, jaký vystříkl proud krve. Čistil jsem to dlouho. Tělíčko letělo do parku a nepídil jsem se po něm, a kdybych se mohl vrátit, dal bych roztomilé veverce samo sebou milost, ale to patrně nebude možné. Ani ne na nebi, ani ne v pekle.

Díky zvonkohře se stala pro Brandýs typická opakovaně se nad město nesoucí píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe:

Tisíckráte pozdravujem tebe (Kancionál, č. 812) - YouTube