18.8.2022 | Svátek má Helena


ŽIVOT: Smysl úmyslu

7.7.2022

Tak už došlo i na mě! Uteklo to jako nic a můj věk dosáhnul – měřeno v desítkové soustavě – pěkně kulatého tvaru. U té příležitosti se pořádají velké oslavy a v našem kraji se také děkuje Pánu Bohu – nejlépe bohoslužbou s úmyslem vztaženým k dosaženému jubileu:

Na poděkování Pánu Bohu za x0 let života, s prosbou o dar zdraví a Boží ochranu pro celou rodinu.“

Tak takovou „intenci“ – úmysl jsem si zformuloval. Formulace to není neobvyklá, je stručná a výstižná, ale co vše se za ní ukrývá, jaké jsou mé skutečné úmysly, to se pokusím upřesnit.

Věk je to solidní a je to obrovský dar, život není samozřejmost a poděkování je opravdu na místě!

Každý z nás asi eviduje pár okamžiků, kdy šlo o život nebo hrozila nevratná životní komplikace a kdy při něm stáli všichni svatí a dopadlo to dobře, ale kolik takových okamžiků bylo doopravdy, kdy šlo opravdu o holý život, to ví jen Bůh. A stejně tak si uvědomujeme, že bylo pár okamžiků v životě, kdy nás potkalo něco krásného a vzácného, a přitom chybělo málo a nebylo by vůbec nic. Kolik jsme toho propásli, raději nemyslet, ale buďme vděční za to, co bylo, bylo toho asi tak akorát.

Můj – dosud prožitý – život určitě nebyl holý, byl všelijaký, bohatý, pestrý, poznávací, mnohdy krásný a dobrodružný… a to vše proto, že mi bylo dáno nebýt na světě sám. (Už když jsem se narodil, tak byli doma rodiče i prarodiče i osm sourozenců – to se to startovalo a žilo!)

Připadá mi, že člověk na tom světě vyfasuje tělo, které zraje, stárne a občas tlačí a bolí, ale dostane také mnoho společníků, kteří ho provázejí a jeho život dotvářejí. Také občas tlačí a bolí, ale bez nich by se asi člověk nestal člověkem.

A tak velké poděkování a vděčnost patří vám všem, kdo jste nějak do mého života vstoupili, jej podpořili, usměrnili, zpestřili a obohatili.

Jsou to samozřejmě rodiče a ostatní příbuzní, ale i kamarádi, kluci a holky z různě vysokých škol, učitelé, kněží, spolupracovníci, lékaři, spolubojovníci, prodavači, členové obce, farnosti i dalších spolků i účastníci rozličných akcí a aktivit, do kterých jsem se zapojil. Jsem rád, že jsme byli na světě ve stejnou dobu a občas i na stejném místě.

Je třeba také poděkovat i za ty, se kterými jsem se osobně nesetkal, ale potkal jejich dílo, které přesáhlo čas jejich životů – jsou to určitě mí předkové, kteří předávali přes generace zkušenosti, náturu, talenty, způsob myšlení i jednání i stupnice hodnot, víru a mantinely „normálnosti“ a také shromáždili majetek, vybudovali domov, vysadili stromy, zúrodnili půdu…

Jsou to také stavitelé budov, ve kterých se můj život z velké části odehrává – domov, školy, chrámy, dílny, kanceláře, hospody, hrady, zámky… nemocnice, lázně, starobince!

A jsou to určitě stavitelé cest, chodníků a stezek, na kterých velkou část života trávím.

Jsou to i tvůrci všelijakých věcí, které činí můj život pohodlným a téměř bezbolestným.

Patří sem určitě i autoři knih, které mě provázejí od kolébky po celý život, i autoři článků (zvláštní poděkování patří redaktorům, autorům i glosátorům NP) i skladatelé a producenti hudby a písniček, bez nichž by mi bylo na světě smutno. Nemohu zapomenout ani na herce a jejich filmové a divadelní role.

Vy všichni jste součástí oněch kulatých let mého života, tvořili jste ho a tvoříte ho i nyní a na poděkování za ony roky – za vás všechny – je tato bohoslužba obětována.

Je vás asi tolik, že se snad ani nevejdete pod klenbu chrámu z cihel a kamení, a tato bohoslužba by se asi měla odehrát pod klenbou nebeskou.

Tak teď už víte, jaké jsou mé úmysly… a mně zbývá odhalit ještě jednu myšlenku, která byla v pozadí této úvahy.

Píšu to vše také proto, že mám pocit, že mnoho lidí dneska nemá potřebu vděčnosti a díků a berou mnohá dědictví a dary jako samozřejmosti až nároky a jinými pohrdají, neberou to jako štafetový kolík, který se nezahazuje, ale předává… V těchto dnech znějící refrén „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“ jim není moc srozumitelný.

Je pravda, že já sám jsem druhých deset let života nechápal: „Jak tak nechápaví rodiče mohli zplodit tak geniálního potomka!“ Jenže dneska mi někdy připadá, že takový postoj je téměř oficiálním heslem i lidí zralých i lidí ovlivňujících naše životy ve jménu pokroku.

Pokrok provázený neúctou k odkazu a dílu předků není pokrokem, je to cesta nelogická a slepá. Jako když by se květ distancoval od kořenů a stonku.

Já sám určitě nejsem moc chytřejší a lepší než byli mí rodiče, kteří vychovali početnou rodinu ve všelijakých politických a hospodářských poměrech (podle bratranců a sestřenic, kteří u nás bývali na prázdninách, by naši rodiče měli být svatořečení).

Ani se nemohu moc srovnávat se staříčkem, který byl válečný invalida a vlastnoručně postavil chalupu včetně vybavení nábytkem, vychoval čtyři syny a obdělával 8 ha polí bez dotací, bez přídavků a bez nafty.

Cesta našich předků určitě nebyla ideální a lehká, ale určitě byla cestou života – to že tu jsme, je toho důkazem. A to, že děkujeme Pánu Bohu a vnímáme věci nadčasové, je důkazem toho, že to byla i cesta, která nás dovedla věcmi pomíjivými k věcem nepomíjivým.

Je podobná i cesta dnešních generací? Nebo se jim bude za sto let děkovat za to, že za cenu ohromných obětí a komplikací ukázaly lidstvu, kudy dobrá cesta nevede?

Aby toho byli lidé ušetřeni – ve svém úmyslu prosím o ochranu pro celou naši lidskou rodinu i před takovým blouděním.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!