Před časem jsem shlédl reportáž o jednom krásném rakouském alpském údolí. Od nepaměti se tam lopotili zemědělci na svazích a horko těžko získávali obživu a vyráběli výborné sýry. Zato ovšem získali pevný vztah k své půdě a přírodě. Když by něco ošidili, přírod aby jim to ihned vrátila. Těšili se ze svých úspěchů, ale po čase pod tlakem konkurence museli přijmout i agroturistiku. Podobně když švec ušil boty nebo kovář okoval koně či vykoval bránu, mohli být pyšní na své dílo.

Společnost ale postoupila kupředu, lidé se stěhují hlavně do měst. Život je snadnější. Ale pracovník, který celý život montuje s pomocí přípravků přední světla na automobil, už nemůže pociťovat takovou radost ze své práce. Auto už není jeho přímým dílem. Takových lidí je dnes většina a už nemají tak pevný vztah ke své profesi a dílu. Ten pocit zná jen menšina tvůrčích pracovníků, jako vědci, vynálezci. Doktor, který není jen údržbářem a zachrání život pacienta, či umělec, kterému se podaří dokonalé dílo. Většina lidí chodí do práce jen pro obživu.

Původně samostatní svobodní lidé se stali buňkami v mnohobuněčné společnosti. Ztratili část své svobody a plní své určené funkce, podobně jako jsou buňky vyživovací, vylučovací a také nervové. Ty jsou ovšem vyhrazeny privilegovaným. Získali více možností, ale ne svobody.

Tito lidé hůře hledají životní smysl a cíl a své zařazení v životě. Mají více volného času, než měl rakouský horský zemědělec, ale vyplňují ho zábavou, mnohdy alkoholem či dokonce drogami. Hrozí jim vyhoření, deprese, na což dříve lidé neměli čas. Získali snadnější život, ale současně něco i ztratili.

Nejde jen o vztah k svému okolí a prostředí, člověk v blahobytu se stává podvědomě pomalejším a línějším. Méně usiluje a není už tak zvídavý. Je to logické, to co potřeboval z velké části už má. Naši dědové a pradědové takoví ještě nebyli. Dovedli se nadchnout pro nový svobodný stát a byli ochotni ho bránit. Věděli, že vše, co chtějí, si musí získat sami svou prací. Jak bychom v jejich postavení obstáli my?

Dnešní doba je však jiná. Stát má část prostředků, kterými se umí postarat i o ty méně úspěšné. A protože těch co občas neuspějí je hodně, zvykli si natahovat ruku – státe pomoz. Vznikla doba nároková. Ne odměna podle zásluhy, ale jsem tady, člověk a občan, tak se o mě postarej. Úspěšný kapitalizmus tak vlastně realizuje liberálně socialistické každému podle jeho potřeb. To nemůže skončit dobře, protože žádný stát není natolik bohatý, aby mohl uměle zvyšovat životní úroveň nad produktivitu hospodářství. Už to tu jednou bylo. Začne ekonomicky zaostávat vůči méně sociálním státům, zejména v Asii. Tím pomalu ztratí svoji výhodu i schopnosti.

Nezakotvenost vede logicky k relativizaci společnosti. Pevných pravd ubývá a vytvářejí se umělé úhly pohledu. Podívejte se jen, co vzniklo nesmyslů na základě politické korektnosti, od přejmenovávání uměleckých děl přes enormní prosazování LGBT komunity až po absurdity, že Hamleta bude hrát černoch. To společnost stojí spousty prostředků a odvádí ji od skutečných priorit. Nebo ten tlak na rychlou dekarbonizaci a elektromobilitu.

Je v tom možná nějaká přírodní zákonitost vycházející z toho, že žádný strom neroste do nebe. Blahobyt má sám v sobě brzdu, která ho přibrzdí a v budoucnu možná i zruší. Protože vývoj se často ubírá v cyklech. Tak si ho užívejme, dokud ještě nějaký máme.