29.3.2024 | Svátek má Taťána


ŽIVOT NOVINÁŘE 6: Jak psát přitažlivě o vědě?

14.6.2013

"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

V popularizaci vědy jsem byl samoukem. Začal jsem číst odborné knihy a časopisy, hledal způsoby, jak se lépe přiblížit k vědcům. Brzy jsem si uvědomil, že než se vypravím za některým na reportáž, musím si o tom tématu trochu něco přečíst. Avšak to bylo složité, protože se o vědě příliš nepsalo, internet ani další moderní zdroje neexistovaly, nakonec jsem obvykle našel slušný pramen v tiskovém oddělení ČSAV, kde měli archiv otištěných článků. Nakladatelství Academia vydávalo menší populárních knih o různých vědeckých disciplinách, které byly přístupné i mně jako laikovi, tak jsem si je za své peníze kupoval.

Když už jsem měl něco za sebou, občas jsem hrdinsky riskl a před odchodem za některým vědcem jsem si o dané problematice nic nepřečetl. Většinou se mi to nevyplatilo, svými nepoučenými otázkami jsem plaval, až jsem se styděl. A jakmile jsem se vrátil do redakce, hned jsem se trochu hlouběji poučoval.

Začátkem šedesátých let neměly redakce magnetofony, všechny rozhovory a poznatky jsem musel zapisovat do poznámkových bloků. Teprve ve druhé polovině šedesátých let jsem dosáhl toho, že mi redakce koupila magnetofon, nikdo jiný o něj nestál. Vypadal jako větší krabice od bot, vážil možná 10 kilogramů, řeč se zaznamenávala na pásky.

Někteří vědci mluvili rychle, používali odbornou hantýrku, takže jsem je musel přerušovat a žádat o vysvětlení. Potom jsme se nejednou do daných problémů zamotávali. Bývalo to složité. Zpravidla jsem se musel vypravit ke každému podruhé a potřetí, někdy i víckrát.

Když jsem tam šel podruhé, zpravidla už jsem měl určitý nástin reportáže s mnoha otazníky, které jsme doplňovali. Potom jsem se vrátil do redakce, přepsal a znovu objevil hluchá místa, která bylo třeba doplnit – a šel jsem tam potřetí.

Další malér spočíval v tom, že jsem brzy objevil nutnost myslet jinak, než vědci. Kdybych měl nějaké vědecké vzdělání, asi bych přišel na tenhle fígl později.

Vynořovaly se zprávy o létajících talířích, o UFO. Noviny a rozhlas je zveřejňovaly bez jakýchkoli komentářů, nikdo si s jejich autenticitou nevěděl rady. Postupem času jsem shromáždil nejrůznější údaje, konzultoval je s astronomy a geofyziky. V létě 1965 jsem uveřejnil v MF seriál Byly, jsou a budou létající talíře? Stejně jako odborníci jsem byl skeptický – buď to jsou nejrůznější přírodní jevy, anebo žerty či podvrhy. Jenom malé množství patří k dosud nevysvětlitelným záhadám, později dospěla komise vedená americkým fyzikem Edwardem Condonem k závěru, že těchto nejasností je okolo 10 procent.

Tenhle boj proti pavědě jsem považoval za důležitý. Často jsem musel odpovídat na údajné úspěchy léčitelů. Vždyť někteří se tajuplně oháněli tím, že léčili prezidenty Gottwalda a Zápotockého, stejně jako sovětského vůdce Leonida Brežněva – ale psss, nesmíme o tom mluvit. Dokonalá mlha pro podvodníky. Několikrát jsme se pokoušeli pozvat je do redakce a otestovat jejich znalosti na našich vlastních tělesných schránkách. Podařilo se nám to pouze jednou – a léčitel rozpoznal asi polovinu chorob či nedostatků, výsledek odpovídal teorii pravděpodobnosti. Třebaže nebyl plně věrohodný, ve volném čase, po návratu ze služby na železnici, léčil zájemce ze širokého okolí.

Lehké politické oteplování jsme pociťovali i při psaní o Západu. Od starších zkušenějších kolegů jsem odpozoroval, že je třeba překračovat hranice povoleného – a čekat, jestli přijde hromobití, anebo to soudruzi mlčky přejdou.

Zatímco na počátku šedesátých let musely noviny dávat zprávy o amerických kosmonautech a družicích z oficiální Československé tiskové kanceláře, nyní se to měnilo. V polovině desetiletí už jsem mohl tyto informace sám doplňovat o další, které jsem získal z jiných zdrojů. Dokonce jsem k výpravám dvoumístných lodí Gemini mohl psát vlastní komentáře.

Když v srpnu 1965 přistálo Gemini 5, které vytvořilo absolutní rekord v délce trvání letu, napsal jsem: "Minulý týden předhonily Spojené státy Sovětský svaz v jednom z hlavních kritérií kosmických lodí s posádkou okolo Země." Pro jistotu jsem dodal: "To však neznamená, že sovětští vědci nemají v této soutěži co říci." Rozhodně byla první věta průlomem – a nikdo mě nekritizoval.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz