25.4.2024 | Svátek má Marek


ŽIVOT NOVINÁŘE 12: Pomohou vám naši vojáci z Milovic

4.7.2013

"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

V září 1989 jsem odletěl v první skupině zahraničních novinářů na kosmodrom Bajkonur. Sovětské žurnalisty vedl můj starý známý Michail Rebrov, letecký plukovník, vedoucí oddělení vědy a kosmonautiky v armádním deníku Krasnaja zvězda. Míša měl vždycky neortodoxní názory, za některé by mohl jít za mříže.

Při procházkách jsme debatovali o politice. Míša nadhodil, že kdyby bylo třeba, svrhnout dogmatiky by nám pomohli sovětští vojáci z Milovic. Považoval jsem to za absurditu, vždyť by museli zasahovat do občanské války, která by nadlouho rozdělila obyvatelstvo republiky. Na druhé straně Míša do Milovic jezdil, měl tam dobré kontakty, stejně jako na Generálním štábu v Moskvě, a jeho vojenské instinkty, jak jsem je poznal, bývaly správné.

V Moskvě za mnou přišel kamarád Sláva Golovanov: "Chce s tebou mluvit první zástupkyně šéfredaktora Jadviga Juferová." Dala mně papír s telefonními čísly. "Tady je všechno spojení na mne. Kdyby se u vás něco pohnulo, hned zavolejte. A nebojte se, nic zlého se nestane."

Zašel jsem i za Voloďou Gubarevem, kdysi kolegou Slávy, který přešel do moskevské Pravdy jako vedoucí oddělení vědy. S Voloďou jsem se o politice málokdy bavil. Teď však měl chuť rozebrat stav světa. Na podrobnosti se nepamatuju. Jenom jedna jeho věta mě utkvěla v paměti, i když jsem jí nepřikládal žádnou váhu. Zeptal se totiž: "Kdy se u vás stane prezidentem Havel?"

Krátce po návratu z Moskvy mi volal Jan Petránek: "Už jsme spolu dlouho nebyli na obědě." To byl jasný signál. Po tom, co Honza a další kamarádi vyhození ze zahraničního oddělení pražského rozhlasu podepsali Chartu 77, mně vzkázali, abych jim netelefonoval. Estebáci u nich našli při domovních prohlídkách mé knihy s věnováním. Honza mi při obědě vykládal, že nejbližší změna se dá čekat po Dnu lidských práv – na Palackého náměstí se mají sejít všichni signatáři petice Několik vět.

Ovšem vzbouření začalo o něco dřív – po zmlácení studentů esenbáky na Národní třídě v pátek 17. listopadu.

V neděli 19. listopadu odpoledne jsem jel s bratrem do centra. Zamířil jsem do redakce, třebaže jsem tam neměl co dělat. Totéž udělala i řada kolegů – místo dvou redaktorů vnitropolitické služby tam přišly možná dvě třetiny osazenstva.

V redakci jsem se dověděl o smrti studenta Martina Šmída. Pořád se to nedařilo ověřit. Napadlo mě, že se zeptám Františka Koukolíka, jako primář patologie nemocnice v Krči by něco mohl vědět. Franta však byl pohroužen do bádání. Za hodinu mi zavolal: "Obvolal jsem kolegy, jenže na žádnou pražskou patologii podezřelou mrtvolu nepřivezli. Kdybych se něco dověděl, hned se ti ozvu."

Vysokoškoláci obsadili fakulty a vyhlásili stávku. Požadovali vyšetření pátečního masakru a potrestání viníků. K nim se přidali divadelníci – herci, miláčci davů, vysvětlovali publiku, co se stalo, a požadovali konec vlády jedné strany.

V pondělí začala první ze série demonstrací. Večer jsem napsal otevřený dopis kamarádům do redakce Komsomolské pravdy o tom, že také my chceme perestrojku a omluvu Moskvy za srpen 1968. Víc jsem nedomyslel – stejně jako většina ostatních.

V úterý jsem zavolal Jadvigu Juferovou do Moskvy, jestli jí to mám poslat. Souhlasila, ale chtěla navíc zpravodajství z Prahy. "Náš pražský zpravodaj je ve vleku ambasády, takže nemáme objektivní informace," stýskala si. Pověděl jsem jí tedy, co děje, a Komsomolskaja pravda druhý den to otiskla jako zprávu "kolektivního dopisovatele, deníku MF". Vypukl poprask, protože vedení redakce netušilo, kdo je autorem.

Ve středu nadiktovala Líba Vančurová, manželka chartisty, která ovládala bezvadně ruštinu, Otevřený dopis moskevské stenografii.

Vzhledem k tomu, že v sobotu a v neděli se měly konat demonstrace na Letenské pláni, počítalo se s nedělním zvláštním vydáním. Když jsme přišli v sobotu do redakce, marně jsme čekali na šéfredaktorku a její zástupce. Nakonec spontánně vzniklo nové vedení – vedoucí zpravodajského oddělení Libor Ševčík, sporťák Bořek Hanuš a já. Rozdělili jsme jednotlivým redaktorům úkoly a naplánovali číslo.

V pondělí ráno se konala celoredakční porada. Přišel na ní Mohorita a oznámil, že se stal tajemníkem ÚV KSČ a bere s sebou Moučkovou. Po vzrušené diskusi bylo rozhodnuto, že jako statutární zástupce zůstane Jaroslav Pešek, který má oficiálně podpisové právo, a my tři, kteří jsme řídili o víkendu noviny, jsme byli zvolení jako další zástupci šéfredaktora.

V polovině prosince jsme volili redaktoři nové vedení redakce – podruhé v historii jsme si mohli vybrat šéfa. Zvítězil Libor Ševčík.

SAMOZŘEJMĚ tyto pamětí nekončí rokem 1989, ale létem 2012, kdy jsem podstoupil v nemocnici Na Homolce ojedinělou operaci – částečnou ablaci srdce. To je pozoruhodný výkon, který kardiaka vrací do života.

K O N E C

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz