"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Od října do prosince loňského roku vysílal Český rozhlas, stanice Leonardo, úryvky z mých pamětí Život novináře, které právě vyšly. Úryvky jsem musel sám namluvit. Najdete je všechny na internetu. Tady jsou v písemné podobě.

Jezdit vlaky bylo koncem druhé světové války stále nebezpečnější. Útočily na ně americké stíhačky – dvojtrupové stroje Lightning Lockheed P-38, kterým se říkalo "kotláři". Prolétly okolo vlaku – to bylo znamení pro strojvedoucího, aby zastavil a umožnil lidem utéct do okolí. Potom se "kotlář" vrátil a prostřílel kotel lokomotivy – tím Američané vyřazovali Němcům vozový park.

Když jsme si hráli za městečkem a viděli jsme "kotláře", hned jsme na ně mávali. Jeden stroj se jednou snesl tak nízko, že jsme viděli pilotovi do obličeje – byl to černoch. A lehce nám zamával křídlem. Doma jsme se tím chlubili.

Ve čtvrtek 3. května 1945 okolo osmé hodiny večer obsadili Janovice němečtí vojáci. Jejich auta, obrněnce a tanky stály v ulicích. U Úhlavy směrem k Nýrsku si vykopali zákopy. Přesto jsme si my kluci mezi tou technikou na ulicích pořád hráli, nikdo nás nevolal domů.

Třebaže si na mnohé vzpomínám, nejspolehlivějším svědkem tehdejších událostí zůstal Kalendář Vincentina 1945, do něhož všechno zaznamenávala jasným písmem babička Anna Pacnerová.

"Ve čtvrtek 3. 5. bylo celý den strašné dunění děl, pancéřů, bylo vidět večer i ve dne, jak náboje dopadají a zapalují, na Bystřici a v Nýrsku hořelo. Okna i dveře, ba i země se třásly, čekali jsme, že v pátek ráno se to přiblíží k nám. Po probdělé noci jsme byli jako otrávení, zatím ráno ticho, v poledne ticho. Kolem čtyř hodin se zdejší posádka, která se sem v noci na pátek nastěhovala, do stodol, do bytů a zůstala i venku, začala připravovat na odjezd. Každý hádal, co se děje. Celá divize zatím jela k Nýrsku ke kapitulaci. Bylo to strašné, co toho bylo – tanků, aut a všeho možného, celou noc jezdily."

Všichni jsme si oddechli. Snad ten kryt s betonovým stropem, který nechal otec před několika měsíci zřídit jako prodloužení sklepa ve stodole, nebudeme potřebovat. A protože začalo hřát slunce, maminka s babičkou došívaly na dvoře československou vlajku.

Babiččin zápis z 5. května: "V sobotu už byl klid, jen tu a tam něco přejelo. Říkalo se, že až k Plzni všichni Němci kapitulovali. V poledne se mluvilo o tom, že od Klatov táhnou pěší Němci a že prý drancují. Zase nové rozčilení, strach. Oni zatím táhli nahoru, v cihelně (na okraji Janovic) dva z nich strhli a roztrhali vyvěšený prapor ČSR. Pak je pronásledovali, nevím, co s nimi udělali, ale šli za nimi až k Američanům.

Praha od poledne volala o pomoc proti Němcům. Bylo to až k pláči, stále zoufalé volání, ale na pomoc od nás není pomyšlení.

Když už jsme byli po večeři, začali volat zvenku, že jedou americké pancéře. Honem jsme chytli boty a kabáty a už jsme byli na náměstí."

Jeden americký lehký tank stál na náměstí, druhý u sokolovny – malá průzkumná hlídka. Přijeli nikoli od Nýrska, kde jsme americkou armádu tušili, nýbrž od Domažlic. Němci nikde. V místní sokolovně u Polcarů a ve mlýně u Špirků se schovávali a uzdravovali britští, američtí, francouzští a sovětští zajatci.

Opět babička: "Dnes 6. 5. jsem šla do kostela jako jinou neděli. Bylo to vše dojemné. Okolo 10. hodiny jsem se svlékla, chci topit a najednou začínají křičet, že jedou Američané."

V době, kdy byla moje babička na mši, připochodoval od Nýrska pěší oddíl americké armády. Na to se velmi dobře pamatuji, protože my kluci jsme ze všeho nejvíc obdivovali vojáka s vysílačkou, který šel vedle velitele. Vrátila se zima, k ráno trochu sněžilo. Čety s namířenými puškami a samopaly se rozběhly do jednotlivých ulic, aby hledaly Němce. Ale pan Šot, řidič místního doktora, který se ve světě naučil anglicky, veliteli vysvětlil, že tady už žádní němečtí vojáci nejsou. Americký důstojník to oznámil rádiem do Nýrska, znovu sešikoval svůj oddíl a vyrazil směrem na Klatovy. Janovice byla první česká obec, do které tato část americké armády dorazila. Za hodinu začala naší ulicí projíždět nepřehledná kolona.

"Aut a pancéřů bylo k nespočítání, celé dvě hodiny táhly kolem. To bylo slávy! Lidé jim nabízeli jídlo, jablka, víno, vlajky a květiny, hudba hrála a všichni mávali. Někteří se také zastavili. Evičce (moje tříletá sestra – poznámka KP) jeden Američan podal oknem ruku a pohladil ji, snad vzpomínal na ty svoje doma za mořem."

Bratr a já jsme Američanům nosili do džípů jablka a cukrovinky, koláče, které maminka s babičkou napekly v očekávání osvoboditelů – oni nám na oplátku dávali podlouhlé táfličky čokolády a žvýkačky. Trvalo chvilku, než jsme přišli na to, že ten tenký nasládlý plátek se žvýká. Dospělým nabízeli cigarety.

Pokračování příště