Z MÉHO ŽIVOTA. Posloužil jsem malou prací jednomu pánovi ze staré školy (spolužákovi, dalo by se říci) a on mne velkoryse odměnil 5000 korunami. Bylo to za 5 dní (v přepočtu na plný úvazek), tedy jeden pracovní týden v „nekřesťanských hodinách“, tedy polonoční.

Že jsme neměli žádné smlouvy, hlášení, povolení, lékařskou prohlídku a jiné zákonné drobnosti pro dočasnou výpomoc, vysolil to „na dřevo“, finanční úřad laskavě promine, Inspekto Rádpráce nechť nevnímá. I stanul jsem před šéfovou kanceláří překvapen a zaskočen: Co teď s těmi penězi? Manželka, která si v podobných situacích vždy ví rady, nebyla k dosažení. S hlavou plnou starostí jsem se vypravil splnit další domácí úkol. Nejkratší cestou na Magistrát hl. m. Prahy přehlásit na sebe čerstvě nabyté auto.

Ten úkon vyšel na 800 Kč a ještě 100 Kč za nějakou mimořádnost, možná tu, že jsem si chtěl ponechat papírový technický průkaz, ale už si přesně nevzpomenu. Vím, elektronicky je to levnější, ale to bych musel zadat jakýsi kód, který jsem prý obdržel, ale nezjistil jsem, jakým způsobem se obdržuje. Jsem holt IT debil a takovým už nejspíše zůstanu.

Takže devět stovek, to jsou standardní poplatky za nějakých 25 minut práce úřadu (prosím, ne té úřednice, s níž jsem jednal, ta byla, mimochodem, velice milá a trpělivá). A že se vozítko blíží plnoletosti s normou Euro2, uhradil jsem ještě 3000 Kč jako ekologickou daň. To mne zcela uspokojilo. Jednak jsem zachránil planetu, a jestli ne, alespoň jsem 1,5 důchodci přispěl na mimořádný příplatek.

Ale hlavně: odcházel jsem z úřadu s čistou hlavou! S těmi 1100 korunami, co mi zbylo z týdenního výdělku, už si nějak poradím sám. Bez manželky a bez finančního úřadu, ten nechť laskavě promine.

Poskytl server Svět hospodářství