Znáte to empirické pravidlo, že když stojíte v supermarketu v té nejpomalejší frontě u pokladen a přejdete do jiné rychlejší, tak se vzápětí tato fronta stane tou nejpomalejší. Zdá se, jako by to byla součást nějakého obecnějšího zákona, že po každé změně nastává často rozčarování, či aspoň vystřízlivění. Protože potenciální změnu si idealizujeme tím, že po ní toužíme a stáváme se částečně slepými a vidíme především to, co chceme vidět. Podobá se to období zamilovanosti. Teprve, když to máme, vnímáme všechny aspekty nové situace.

Nebo se zde uplatní fakt, že všechny fronty se v daný čas pohybují jistou průměrnou rychlostí? Pokud se fronta zasekne, například kvůli problému u pokladny, je to mnohem horší, než kdyby se posouvala pomalu od začátku. Možná je náhoda trochu zlomyslná, vždyť také padající namazaný krajíc dopadne většinou na tu stranu s máslem. Všiml si toho už starý lišák Murphy, který navíc razil názor, že všechny změny jsou k horšímu. Zkrátka, pocit, že stojíme v nejpomalejší frontě, je často zkreslený naším vnímáním a psychologickými faktory, které na nás během čekání působí.

Co z toho vyplývá? Dělejte co nejméně změn, jen když je současná situace už opravdu neuspokojivá? Nebo kdo neriskuje, nic nezíská? To asi záleží na individuální povaze každého z nás. Na každou změnu však musíme vynaložit určitou počáteční startovací energii. A ta se buď zúročí anebo vyjde nazmar.

V přeneseném slova smyslu „stojíte v té nejpomalejší frontě“, když vás váš způsob života netěší a jen přežíváte. Pokukujete po těch vedle a v duchu jim závidíte. To je pak okamžik vhodný k přemýšlení a ke změně. A když se rozhoupete, tak tady, jako by Murphy neplatil. Zpravidla si polepšíte.

Fronty jsou zvláštním fenoménem. Máloco nás tak moc stresuje. Bereme je jako ztrátu času a jistou komplikaci, ať už se v nich stojí na cokoliv. Na druhou stranu nás fronty něčím přitahují, nebo přinejmenším vzbuzují zvědavost. Jejich existence nás upozorňuje na něco speciálního a výjimečného. Protože jinak by v nich lidé přece nestáli, že? Tedy až na ty u pokladen, protože ty korunují náš nákup. Pro dnešní generace jsou fronty už spíše něčím neobvyklým, ale pro nás starší bývaly častým jevem, zvláště, když jsme zatoužili po nedostatkovém zboží a toho byla široká paleta, od banánů, ořechů, mandarinek až po televizory, automatické pračky. Někdy i toaletní papír či ženské menstruační pomůcky.

Fronty jsou specifickým sdružením náhodných lidí, kteří mají v tu chvíli společný zájem. Chování lidí ve frontě bývá také specifické, často charakterizované netrpělivostí, až popudlivostí, protož nikdo nebývá ve frontě rád. Chce už to mít za sebou a dosáhnout cíle.

Tak až zas budete stát na konci nějaké fronty, tak o tom zkuste zapřemýšlet.