Deník jsem si (kromě denních zápisků z biologických exkurzí) nikdy nepsal. Jen zkusím, jaké by to bylo, kdybych si pár myšlenek za posledních iks dní hodil na papír - tedy vlastně na monitor.

První myšlenka: je to divné, koukat na bílou plochu, a čekat, jaká myšlenka přijde první. Ale vlastně tu právě teď zapisuji! Ono to půjde, sláva.

Už to přestalo. Co? V jednom super-hyper-extramarketu poslední dobou hlásali, že jim záleží na životním prostředí a proto nám nabízejí zkrácené ekologické účtenky. Že prý tam je všechno, co zákon vyžaduje. Jenomže manželka si doma zapisuje, za co konkrétně utrácíme, a na té zkrácené účtence je jen výsledný součet. Taky se na jejím základě asi těžko uplatňují reklamace, když tam není napsáno, že jsem si ty těstoviny se zavíječem skladištním koupil právě tam... aha, no jasně! Řetězec ušetří za papír do tiskáren a navíc i za případné reklamace! Ale už to přestalo. Už to nehlásají a pokladní zkrácenou účtenku nevnucují. Ufff.

Na webu jsem natrefil na velmi interaktivní schéma: kteří výrobci, kolik vakcín vyrobí, kam, které státy, kolik objednávek, od koho... Zajímavé schéma. Vyplývá z něj, že fabrika na Sputniky bude zásobovat především Indii, na samotné Rusko nezbude tolik vakcín, aby opravdu každého občana mohli naočkovat oběma dávkami. Dokonce to vypadá, že ani první dávka se na všechny Rusy nedostane a od nikoho jiného oni neobjednají. Že by vážně ještě k tomu všemu chtěli a dokázali spasit i náš národ? Hm...

Je to ještě k dohledání. Jedno novinářské eso napsalo, že koronavirus se udrží ve vzduchu jedenáct dní. Mělo být „hodin“, no co. Ale ta představa, jak mikroskopická kapička pár tisícovek molekul vody kolem viru ve vzduchu ne a ne vyschnout, když mokrá utěrka na nádobí uschne za půl dne... No jo, asi šel na žurnalistiku, protože tam není fyzika. Teď tu fyziku budou „prořezávat a zbavovat nadbytečností“ všem dětem už na základní škole. Hurá.

Ten pohyb omezený na katastr obce mě celkem nevzrušuje, protože stejně mám doma práce až nad hlavu a nemám čas někde zbytečně courat. Ale vybavilo se mi po desítkách let, jak jsem coby voják na první vycházce došel k ceduli u silnice označující konec města Louny, za ní se dalo jít dál do mého milovaného Českého Středohoří, a já musel udělat čelem vzad a vrátit se do města a pak do kasáren. Dost depresivní.

Ráno zase bylo slyšet zvony z nedalekého kostela. Tak jako každou neděli od doby, kdy kostel postavili. Ne že bych tam jako starý neznaboh někdy zašel, ale alespoň je znát, že svět je v něčem ještě v pořádku. Zaplať pámbu.

Převzato z autorovy stránky Palety názorů a ptákovin