Slovo sebevědomí není nejlepší. Když chcete vyjádřit touhu po víře v sebe, sedí spíš výraz sebejistota. Část sebejistoty jsem získal teprve na vysoké škole a taky díky Láďovi Lukáškovi a já to příjmení měním, ale přál bych vám, abyste taky a včas potkali svého vlastního Láďu Lukáška. Anebo rovnou velikého Lukáše.

Tenkrát, je to čtyřicet let, jsme měli vždycky uprostřed roku povinnou praxi v Jeseníkách. Pilo se tam dost piva a spali jsme v jakési horské boudě. Jedním ze studentů byl taky Lukášek a během chození do školy v Praze jsem se s ním na přednáškách a seminářích nějak míjel, kdo ví proč, ale na praxi jsem ho poznal v životní a šťavnaté plnosti. Byl, uznávám, jiný než já a měl vlastnosti, kterými dodnes nedisponuji, ale něco jsem od Lukyho právě tenkrát pochytil a pobral a už to ve mně zůstalo. Utuhle. Zpívat jsem se ale nenaučil, to taky uměl a vždycky večer a do noci to ve srubu táhl ve veliké společnosti prakticky všech, na samotáře si nevzpomínám. Seděli jsme okolo dlouhého stolu, bylo tam zprvu i pár profesorů a nějaký asistent, a propírali jsme jednu lidovku za druhou. Plynule se chytaly za neviditelné ruce a navazovaly. Ty lidovky. Spíš jsem přizvukoval a bavilo mě, jak spolužák Lukášek po straně říká: „Dívejte, kluci, jak z toho Jandourka ten zápočet, který mi nechce udělit, jen do konce večera silou osobnosti vytáhnu.“ A skutečně. Pracoval na věci, i když velmi po svém. Ne dle regulí školy. Vzpomínám však víc na jiný moment. Byla tam i nějaká dívka, snad Lukáškova blízká kamarádka, to už nevím, a vyprávěl a vyprávěl a teď jsme neseděli ve velké společnosti, ale jenom já, ona a on a Luky nezpíval, ale na něco vzpomínal a líčil situace a mezi jiným rozšafně povídá: „Fajn atmosféra. Aby taky ne: Láďa vyprávěl…“

„Jakej Láďa?“ ujelo mi.

„Přece já.“ A volně pokračoval. Setkal jsem se s tím prvně v životě, že o sobě někdo sebevědomě umí mluvit v třetí osobě - s jistotou. Uznávám, že mi to právem přišlo i jako prvek egocentrismu, ale… Na druhé straně jsem si taky prvně a konečně uvědomil, jak je podobná schopnost ozdravující. Taky ji máte? Taky ji prahnu mít? Lze o sobě suverénně mluvit i ve třetí osobě, a to se sebejistotou? Určitě. A dokážete-li to, máte se správně rádi a je to znak vaší sebejistoty. Abych řekl pravdu, Lukáška v tom dodnes neumím zcela napodobovat, ale občas vzpomenu a dělejte to taky tak. Láďa rozprávěl a byla pohoda a všichni se bavili a nenašel v tu chvíli nepřítele a měl se jednoduše sám rád, anebo si to dostatečně sugeroval, a tak jste ho taky museli milovat.