Téma lidského výběru je fascinující. V některých oblastech života máme pocit, že držíme volant pevně v rukou, a jinde se probudíme, rozhlédneme… a zjistíme, že nám do života „spadly“ osoby, které bychom si sami dobrovolně neobjednali ani s poštovným zdarma. A přesto s nimi musíme žít, spolupracovat, nebo je alespoň trpělivě sledovat zpoza televizní obrazovky.

Když si vybíráme partnera, dáváme si záležet. Probíráme sympatie, hodnoty, humor, někdy i to, jak dotyčný drží vidličku. Když si vybíráme přátele, je to podobné – přitahují nás lidé, se kterými je nám dobře, kteří nás inspirují nebo alespoň nenutí předstírat, že máme alergii na společenské akce.

Jenže pak jsou tu lidé, kteří se v našem životě objeví bez pozvání. Rodiče – ti jsou klasickým příkladem. Nikdo z nás si nevybral, jestli bude mít maminku, která miluje pořádek, nebo tatínka, který považuje ponožky na lustru za umělecký atribut. A přesto je máme rádi. Většinou.

Podobně je to v práci. Vedoucí, kolegové, někdy i zákazníci – to všechno jsou lidé, kteří nám byli přiděleni osudem, HR oddělením nebo náhodou. Ať už je jejich styl řízení jemný jako hedvábí, nebo připomíná spíš betonovou desku, musíme s nimi nějak fungovat.

A pak je tu kategorie největší: představitelé státu. Tady se sice tváříme, že si vybíráme, ale realita je často taková, že nám nakonec „spadne“ někdo, koho jsme si rozhodně neobjednali. Ať už proto, že jsme byli v den voleb na chalupě, nebo proto, že ostatní občané měli úplně jinou představu o tom, co je dobrý nápad.

Když volby dopadnou jinak, než jsme chtěli. To je moment, kdy se v mnoha domácnostech ozve povzdech, někde bouchne pěst do stolu a někde se otevře láhev vína – podle povahy. Ale co teď? Máme se zlobit, nebo situaci přijmout?

Zlobit se je lákavé. Je to rychlé, jednoduché a člověk má pocit, že dělá něco aktivního. Jenže dlouhodobě je to podobně užitečné jako hádat se s počasím. Můžete mu vynadat, že prší, ale ono si stejně bude pršet dál.

Přijetí situace neznamená rezignaci. Znamená to uznat, že demokracie je kolektivní sport. Někdy vyhraje váš tým, jindy tým, který byste si sami nevybrali ani na přátelák. Ale hra pokračuje.

Jak být vstřícní, aniž bychom ztratili vlastní názor? Vstřícnost není totéž, co slepá poslušnost. Je to spíš schopnost fungovat v realitě, která není stoprocentně podle našich představ. A to je mimochodem dovednost, kterou trénujeme celý život – s rodiči, s kolegy, s vedoucími, s úředníky, s řidiči autobusu, kteří odjedou přesně v okamžiku, kdy dobíháme.

Co tedy můžeme dělat?

- Předně zachovat si humor. Ten je univerzální měnou přežití.

- Zůstat informovaní. I když nás výsledek netěší, je dobré vědět, co se děje.

- Zapojit se tam, kde to dává smysl. Komunita, práce, koníčky – to jsou místa, kde máme skutečný vliv a můžeme se realizovat.

- Mluvit s lidmi, ne na lidi. Diskuse je účinnější než křik, i když méně dramatická.

- Připomenout si, že žádná volba není navždy. Demokracie má tu výhodu, že se pravidelně opakuje.

A hlavně: svět se nezastaví. Ani když vyhraje někdo, koho bychom sami rozhodně nevolili. Lidé dál chodí do práce, děti dál nosí domů poznámky, soused dál seká trávu v sedm ráno. Život pokračuje.

Koho si vybíráme, to je naše volba. Kdo nám spadne, to je život. A ten má smysl brát s lehkostí, protože jinak bychom se z něj zbláznili. Ať už jde o rodiče, kteří nám volají v nejméně vhodnou chvíli, o šéfa, který miluje porady, nebo o představitele státu, kteří nás občas překvapí a vytočí víc než aprílové počasí.

Když volby dopadnou jinak, než jsme chtěli, není nutné propadat zoufalství. Můžeme se nadechnout, pousmát a říct si: „Dobře, tak tentokrát nám to prostě spadlo.“ A pak pokračovat dál – s hlavou vztyčenou, s humorem v kapse a s vědomím, že příště to třeba dopadne jinak.

A pokud ne? No… i tak se dá žít. A někdy z toho vznikají ty nejlepší historky.