Lidé si myslí, že knihy mají svůj osud. Já se domnívám, že osud mají spíše lidé, zatímco knihy jsou jen tichými svědky jejich povahy. Ale pěkně popořádku.

Spisovatel Jáchym byl člověk už poněkud rozložitý, vousatý a docela starý, pardon zkušený.

Po autorském čtení v Olomouci seděl za stolkem, podepisoval knihy a rozdával úsměvy stejně ochotně jako věnování.

Tehdy k němu přišla slečna Karolína, mladá (ani ne čtyřicetiletá) redaktorka Českého rozhlasu. Měla oči, které zářily jako tvarůžky nad Olomoucí, a šibalský veřejnoprávní úsměv, jenž připomínal výhodnou investici do Bitcoinů.

Pravila, že jeho knihy zbožňuje, že bez nich snad ani nemůže usnout a že by si jednu ráda koupila. Jenže peněženku prý nechala doma.

Jáchym se zasmál.

„Ale prosím vás. Kniha je od toho, aby se četla.“

Napsal věnování, připsal několik vlídných slov a knihu jí podal. Zcela zdarma, úplně jako Miloš Zeman při předvolební kampani.

Uplynuly dva roky.

Jednoho podzimního dne bloudil spisovatel po internetových antikvariátech a náhle spatřil cosi důvěrně známého. Byla to jeho vlastní kniha. Poznal ji okamžitě podle věnování, které psal trochu nakřivo, protože tehdy dopíjel druhou brazilskou kávu s tuzemským hanáckým (ne)rumem .

Stála sto čtyřicet devět korun. Tedy ta kniha, ne ta káva.

Jáchym se rozesmál tak hlasitě, až hluchý soused zaklepal na topení.

Knihu koupil.

A pak trpělivě čekal.

Osud totiž bývá líný, ale dochvilný.

Když se doslechl, že Karolína mezitím povýšila na vedoucí redaktorku, navštívil ji s vlídným úsměvem.

„Mám pro vás malou pozornost.“

Podal jí úhledně zabalený balíček.

Karolína poděkovala, rozvázala stužku a ztuhla.

Na první stránce stálo:

Milé Karolíně, která prý mé knihy nikdy neopustí. S úctou Jáchym.

Poznala své jméno. Poznala svůj dávný dar. A především poznala sama sebe.

Říká se, že člověk by se nejraději propadl do země. Jenže země bývá tvrdší než lidské svědomí.

Jáchym nic neřekl. Jen se lehce uklonil, vysmrkal se a odešel. Nebylo třeba dalších slov. Jak říkal již Ernest Hemingway nebo Lou Fanánek Hagen: Nejlepší satira totiž mlčí.

Později o celé příhodě napsal fejeton do východoněmeckého časopisu Gast a druhý do polského Pisanie Jeża w klatce. Honorář nepřišel ani z jedné redakce, což ho nijak nepřekvapilo. Evropu totiž spojuje mnoho věcí, mimo jiné i schopnost nezaplatit spisovateli.

Ale kupodivu jej to nemrzelo.

Pomsta, pokud je prostá zloby a založená jen na lidské směšnosti, chutná někdy lépe než sto padesát korun autorského honoráře. To mu říkal už básník Miloš Bacon Slanina v devadesátých letech, když spolu vysedávali v literárních cukrárnách, literární kebab house tehdy ještě nebyli a nejsou v Brně vlastně dodnes.

Spořivá (bulvár by napsal lakotná) redaktorka byla v kulturních kruzích nadobro zostuzena, a tak se rozhodla vstoupit do politiky, tam se, jak známo, na dobré vychování zase tolik nehledí. Nicméně, to je námět zase na jinou glosu.

Z autorova blogu Legendární medvěd

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.Podpořte autora