Víte, já se vždycky považoval za člověka vstřícného, společenského a hlavně – milého. Když mi v brněnské či jihlavské tramvaji padne zrak na něco zajímavého, nemohu si pomoci. Musím to okomentovat. Takový verbální tik, řekněme. Nedávno jsem se vezl linkou číslo 3,14 na brněnský ústřední hřbitov a naproti mně seděla mladá paní. Nebo stará slečna? Těžko říct – dnešní móda nám tyto rozdíly tak nějak splachuje do jednoho genderově neutrálního odtoku.

Paní měla knír. Ne ledajaký! Jemný, tmavý, pečlivě zastřižený. Vypadal skoro jako ten, co nosil mladý Jaromír Hanzlík v dobách, kdy se ještě dalo dívat na televizi. Ergo kladívko, prostě jsem si nemohl pomoct a se srdečným úsměvem jsem pronesl: „Máte moc pěkný knírek, paní. Opravdu stylové!“
A pak to začalo.
Nejdřív zlověstné ticho. Pak pohled, kterým by se dal rozmrazit arktický ledovec nebo pražský lidovec.
A nakonec – verbální exploze! „Co si to dovolujete?!“ vyštěkla, jako by se právě dozvěděla, že jsem jí ukradl identitu, gender i oblíbený podcast o duševním zdraví. „To je neuvěřitelně sexistické! Tohle je moje tvář, ne vaše pódium pro komentáře!…dědku jeden…“

Přiznám se, trochu jsem zčervenal. Tedy ne studem, ale spíš pod náporem výčitek, které po mně házela jak ninja hvězdice nebo senátorka Božena Němcová knihami. Kdybych měl u sebe růženec, začnu se intenzivně modlit za všechny ty citlivé duše, z té vlivné (a přitom tolik křehké) DeGenerace, co jí říkají Mileniálové.

Kdysi, když mi v dětství sousedka pochválila, že mám pěkné odstáté uši po dědovi, poděkoval jsem a běžel se podívat do zrcadla. Dnes?

Dneska , když řeknete něco takového, skončíte s veřejným lynčem na sociálních sítích.

Ergo kladívko, nemůžu se zbavit dojmu, že tahle generace, co vyrostla mezi mátovým cappuccinem a cancel culture, má kůži tak tenkou, že by jí i papír přišel hrubý.

Stačí slovo, mimoděk pronesený bonmot, pohled, který se nestandardně zdržel – a už jste mikroagresor, patriarchální relikt, darebák a potenciální narušitel safe-space.

Ale víte co? Já to nevzdám.

Příště si v tramvaji zase někoho pochválím. Padni komu padni. Třeba chlapečka s růžovým lakem na nehtech. A jestli mě jeho bio-matka uštkne, aspoň budu vědět, že jsem žil podle svých zásad – s úsměvem, upřímností… a možná s náhubkem.
Taková je dneska doba.
A to je, vážení, naše kníratá pravda.

Z autorova blogu, Autor je právník a publicista