Každý ho nějak cítí, neustále si ho uvědomuje, ale v různých situacích různě. Jinak běží čas ve společnosti hezké ženy a jinak na zubařském křesle. „Čas je to, z čeho je život udělán“, říká americké úsloví.

Ve škole nás naučili, že čas je základní fyzikální veličina a rozměr, který umožňuje uspořádat události od minulosti přes současnost do budoucnosti. Měří se v sekundách pomocí hodin a představuje dobu, která uplyne mezi dvěma okamžiky. V širším smyslu jde o čtvrtý rozměr časoprostoru. Podle moderní fyziky vznikl čas společně s vesmírem během Velkého třesku před přibližně 13,8 miliardami let. Dobře, to je definice, ale jen slova. Čas je však i pocit. Podle filozofie je čas vnímanou posloupností okamžiků, trvání života nebo dějů.

Ukazuje se, že když se setkáváme s novými pojmy a zážitky tak hustá síť pojmů a vzpomínek vytváří subjektivně dlouhé období. Mozek vnímá čas podle počtu změn, které zaregistruje. V dětství a mládí je těchto nových zážitků mnoho, a proto se nám zdá být čas pomalejší. Jen vzpomeňte, jak to trvalo dlouho, než nastaly prázdniny, na které jsme se těšili. Ve stáří, kdy se dny často podobají jeden druhému a my jsme pomalejší, se nám naopak zdá, jak ten čas letí. Navíc mozek čas nevnímá lineárně, ale poměřuje ho k celkové délce života. I proto se každý další rok zdá kratší.

Čas je podivný i jako fyzikální veličina. Albert Einstein ukázal, že je relativní a každé pohybující se těleso má svůj vlastní čas. Není tedy ve vesmíru žádný absolutní čas. Čas měříme vždy vůči nějakému vztažnému počátku. V Starém Egyptě například začali s nástupem nového faraona počítat čas od prvního roku. Takových relativních veličin však máme více. Patří sem i energie, kterou také vztahujeme vůči něčemu.

Jako první měřič času vznikl kalendář, který vyžadovalo zemědělství. Později vznikla potřeba podrobnějšího měření času, a tak se objevily hodiny. Sluneční, vodní, přesýpací a pak mechanické, elektronické, a nakonec ty atomové, které ho měří s ohromující přesností. I díky nim máme v mobilech přesné GPS navigace.

Problémy nám dělá i prostorová současnost. Podle teorie relativity neexistuje absolutní, univerzální současnost pro celý vesmír. Dvě události, které se zdají být současné pro jednoho pozorovatele, nemusí být současné pro jiného pozorovatele, který se pohybuje jinou rychlostí. Navíc každý náš pohled je pohledem do minulosti. Protože světlo má konečnou rychlost, když pozorujeme vzdálené objekty, vidíme je v jejich minulosti, nikoliv v naší současnosti. Je to patrné zejména při pohledech do vesmíru. Kdyby byla rychlost světla extrémně pomalá, viděli bychom při pohledu do sadu, jak je v dáli ještě zasněžený. O kus blíže rozkvetlý ale my již ze stromů trháme zralé plody.

Komplikuje to i rotace Země. V běžném životě se „současnost na různých místech“ řeší pomocí časových pásem, která sice sjednocují denní dobu, ale nemění fakt, že „teď“ v Praze je jiná fáze dne než „teď“ v Tokiu.

Současnost ve smyslu přítomnost označuje ne zcela přesně ohraničený časový okamžik mezi minulostí a budoucností. Je to vlastně to jediné, co opravdu vnímáme a cítíme. V přítomnosti opravdu žijeme. Trvá jen velmi krátce, často jen zlomek sekundy. Přítomný okamžik je vlastně jen krátká mentální kapsa, do níž se nám vejdou maximálně dvě až tři sekundy reality – všechno starší už je minulost a všechno mladší ještě neexistuje. Mozek z tohoto drobného úseku skládá iluzi plynulého „teď“, takže když si uvědomíme, že něco právě prožíváme, máme to ve skutečnosti už pár sekund za sebou.

A tak nám čas zůstává zvláštním společníkem: neviditelným, nepolapitelným, a přesto neustále přítomným. Měří nám život na okamžiky, které si pamatujeme, i na ty, které raději zapomeneme, a občas nám připomene, že běží úplně jinak, než bychom si přáli. Možná právě proto se ho snažíme pochopit – ačkoli on sám se tím zjevně netrápí. Ať už se vleče jako fronta na poště, nebo mizí rychlostí víkendu, jedno je jisté: čas si z nás občas dělá legraci. A my mu to, zdá se, stále trpělivě odpouštíme.