Za ideál štěstí se považuje biblický ráj, kde se žilo v souladu a harmonii. On tam také musel fungovat potravní řetězec, jehož byly bytosti součástí, ale nepřemýšlely o tom, braly to jako fakt. I Adam a Eva byli spokojeni. Když měli hlad, vztáhli ruku, když po sobě zatoužili, ulehli. Vše bylo dáno a fungovalo, a protože byli na úrovni domestikovaných zvířat, tak o tom nepřemýšleli. Proč taky? Strom poznání s jablky byl pro ně okrasnou rostlinou. Až jednou Eva… že by přece jen ženy v sobě měly větší sklon k inteligenci? Nebo jen čistě ženská zvědavost?

Prozřeli jsme, prasklo to a byli jsme vyhnáni z ráje. Potud Bible. Ale nebylo to spíš tak, že s inteligencí nám biblický ráj, přestal připadat jako ráj? Začali jsme si uvědomovat jeho problémy, vztahy a i možnosti? Začali jsme řád měnit podle svého a k obrazu svému. Vydali jsme se na strastiplnou cestu civilizace.

V ráji se nepřemýšlelo, jestli se bytosti liší, prostě byly. Najednou si lidé všimli, že jsme různí. Vzhledem, silou i schopnostmi. Co s tím? Ti schopnější začali získávat bohatství na úkor těch méně vybavených. Podle Gaussovského rozdělení pravděpodobnosti zvonovitou křivkou, těch schopnějších bylo pochopitelně mnohem méně, než těch, co na ně pracovali. A lidé začali vnímat zasetou nerovnost. Bohatí pochopili, že těm druhým musí poskytnout tak akorát prostředků, aby žili a nebouřili se. A oni žili a bouřili se jen občas, když to bohatí přehnali. Ale nebyli šťastní. Stále viděli ty bohaté a v mozku je sžírala myšlenka, „proč oni ano a my ne?“ Když rozum hodnotí a porovnává, tak se to logicky promítne i do emocí.

Civilizace za ty věky pokročila a celková životní úroveň se o hodně zvedla. A také altruismus. Ale ti méně schopní, většinou pracující, či na podporách si stále ve skrytu svých myšlenek říkají „proč oni ano a my ne?“ Ti schopnější z nich analyzují příčiny. Vždyť všichni jsme přece lidmi! Ano, ale to je biblický (a také levicový) pohled, ne ten reálný. Bylo to ve startovních podmínkách? Já na rozdíl od Rothschilda, nic nezdědil. Ale to Baťa či Bill Gates také ne. Je to tedy ve vzdělání? No, neučil jsem se nejlépe, ale co ten inženýr, co posedává na lavičce a pomalu se upíjí k smrti? A tak objeví pojem štěstí jako náhody. Je velmi důležité být ve správnou chvíli na správném místě. Chytit štěstí za pačesy a nepropást ho. K někomu už znovu nepřijde. Každý má nějaký ten větvící bod, kdy se rozhodovalo o jeho cestě životem. Kdy mohla být lepší, ale také horší.

Každý máme v životě to své, ale je v nás jistá tendence, že chceme stále víc a tak postupujeme v hierarchii postupně výš, až narazíme na pozici, na kterou už schopnostmi nestačíme. A zase jsme nešťastní. Většinou nemáme hlad a nechodíme nuzně oblečeni, ale media nám ukazují sídla bohatých se zahradami, tenisovými kurty a dvanácti koupelnami. Jachty, či soukromá letadla. Nepůsobí to na nás moc pozitivně. Nesnědli bychom toho třikrát víc, než sníme a ty krevety a langusty by se nám po čase přejedly, ale je to tady a neuklidňuje to. Někdy stačí, že soused má zase nové auto. U některých to rozum dopracoval až k třídní nenávisti.

To je prostě západní racionalistický a individualistický způsob myšlení, kde se úspěch vyžaduje. Byl nesmírně úspěšný v rozvoji technické civilizace, ale selhává v navození pocitu štěstí. Chtělo by to trošku budhismu, pokory. Uvědomit si, že žádný strom neroste do nebe a jsou hranice. Rozumu i štěstí. A každý má nějaké své místo, kde se cítí nejlépe. Intenzivní štěstí nemůže být stavem trvalým, otupěli bychom vůči němu. Bývá odměnou a požehnáním. Po většinu času by mělo stačit, že je nám dobře.

Štěstí zdaleka nevychází z majetku, i když puzení něco vlastnit je silné. Možná víc, než z objektivních okolností vychází štěstí z nás samých. Je to pocit, že vše kolem nás je takové, jaké si je přejeme mít a jaké by mělo být. A tak každý máme své štěstí ve své hlavě, neříkám plně ve své moci. Je dané nastavenou rovnovahou neurotransmiterů v mozku. Tak ať se vám to tam nepoplete.