Kdo ze vzdělanců by neznal román Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Humoristický román je plný podivných postav a postaviček a samozřejmě že v něm funguje také ctihodný starosta Bartoloměj Pěšinka, který se rozhodne postavit pro zvýšení kultury Zvonokos veřejný záchodek. Z celé škály figurek, které jsou v románu popsány vyčuhuje neuvěřitelná postava Eulálie Čubíkové. Staré panny, která je evidentně ovládaná potlačovaným sexem, a proto se postaví do čela boje za tzv. mravnost. O tyto veřejné záchodky, což byl jakýsi kulatý domeček uprostřed náměstí, kam si pánové chodili ulevovat na „malou stranu“, se rozhořel lítý politický boj mezi zastánci „dobrých mravů“ a „pokrokáři“, kteří poukazovali na hygienické výhody onoho zařízení. Maličkou chybou se však stane, že veřejný záchodek, jaké si ze svého mládí pamatuji ještě v Praze, je postaven v blízkosti domu, kde žije Eulálie. Potrhlá stará panna například argumentuje tím, že (pokud si pamatuji) když vyleze doma na skříň a vykloní se silně směrem k oknu, tak může eventuálně zahlédnout nemravnou činnost, tedy pánské močení, což je nechutné a zvrhlé. Eulálie Čubíková je pak vykreslena tak, že se jedná o vychrtlou nehezkou osobu, o které, když se pak v průběhu děje objeví na scéně nahá, obyvatelé městečka konstatují, že je sexuálně sama odpudivá, protože má tam mezi stehny, však víte kde, mezeru širší než 2 cm.
Dneska jsme v 21. století, proti veřejným záchodkům nikdo nebojuje. Ale zato pomatených Eulálií je jako naseto. A doba jim jde vstříc. Třeba dneska je na anglických vysokých školách zakázáno flirtovat a kamarádit se mezi studenty a profesory a také mezi studenty navzájem. Aby si tzv. „duševně neublížili“. Anebo aby alfa samci – profesoři – neubližovali nevinným studentkám. A obráceně. Aby vnadné studentky nesváděly nevinné vyučující. Blbost tohoto nařízení je do nebe volající. Zvláště když se vyhrožuje po „objevení“ a udání bdělého občana zanesením takového „poklesku“ do kádrových materiálů. Co to pak znamená, my tady na Východě dobře víme. Obyvatelé Západu, kteří nemají zažitou zkušenost s diktaturou, poněkud pitomě diskutují o tom, zda je to správné a jaké to může mít kladné výsledky.

U nás jsme vždycky poněkud pozadu, ale vždy i u nás najdeme nové bojovné Eulálie. A tak tady máme novou kampaň, která si dala za cíl vychovat obyvatelstvo k mravnosti. K tomu se spojili vážené instituce. Úřad vlády ČR prohlášením ředitele odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády Radana Šafaříka (autor příručky „Prevence sexuálního obtěžování ve státní správě“), že se každá třetí žena a každý desátý muž při cestování ve veřejné dopravě v Česku stali obětí sexuálního obtěžování a čtvrtina žen se kvůli němu necítí při cestování bezpečně, dále se přidal Magistrát hlavního města Prahy, orgány Pražské integrované dopravy a Dopravní podnik hlavního města Prahy, čemuž všemu ideologicky velí nezisková organizace Konsent, která se věnuje šíření osvěty o sexuálním násilí už od roku 2016. Autorkou kampaně, která se rozjela v Pražské a příměstské dopravě a vůbec na území hlavního města Prahy a Středočeského kraje je Anna Hrábková z Konsentu.

Ovšem každá nezisková organizace musí mít nějaké příjmy tedy zisky, aby mohla fungovat. A Konsent na tom nebude špatně. Podle jejich vlastních stránek je podporuje Evropská komise, nadace Iceland Liechtenstein Norway, Actice citizens Fund (v roce 2014–2021 dal na podporu různých grantů 13 milionů eur) a velvyslanectví USA. Jistě si také přijdou v Konsentu na slušné peníze, když pořádají přednášky a workshopy pro firmy a organizace, workshopy pro školy týkající se primární prevence sexuálního násilí, pro vysoké školy prevenci sexuálního obtěžování a násilí atd. atd. Zaměření těchto workshopů vidíme už na jejich stránkách, když vykládají, že 90 procent obětí násilí jsou ženy a 90 procent násilníků jsou muži. Je zbytečné cokoliv dodávat. Jestli tato teorie prosazovaná do praxe není pohlavním rasismem, tak už nic jiného. Co ale s tím?

Lidstvo má sklon produkovat vždy určitou část agresivních idiotů a osob toužících po nekontrolovatelné moci. Ve Zvonokosech to dopadlo tak, že do městečka museli povolat armádu, v dnešních Spojených státech před takovýmito aktivisty lezou soudci pokorně po kolenou a policie se bojí zasahovat. A média lžou, jako když tiskne. Na řešení celospolečenských problémů nemám recept. U jednotlivých případů bych možná řešení měl. Například jsem poslouchal v autě rozhlasový rozhovor dvou mladých dam, redaktorky a ředitelky či vedoucí neziskovky (jméno už jsem zapomněl). Dotyčná mladá dáma na otázku o sexuálním obtěžování pravila, že ona má osobní zkušenost například s tím, že v prostředcích hromadné dopravy ji sexuálně obtěžuje devět mužů z 10. Mladá redaktorka, i když jistě genderově správně vyškolena, se nad těmito čísly podivila a chtěla nějaké podrobnější vysvětlení. Vedoucí neziskovky na chviličku zmlkla a potom sdělila, že to sexuální obtěžování spočívá hlavně v tom, že si ji muži „lačně“ prohlíží. Nějak mi to připomnělo slavnou postavu tety Kateřiny v románu Saturnin, kde je dotyčná popsána jako nepříliš atraktivní protivná dáma, která při chůzi zvláštně poskakuje a kroutí obličejem, stěžuje, že ji muži neustále „fixírují“ a protože nemá žádný z nich zájem, je z toho celá frustrovaná.

Také jsem v autě, kde poslouchám často rozhlas, vyslechl přednášku jakési odbornice na sexuální násilí, která rozváděla dlouhou teorii o tom, že by se všechny ženy, a to již od malých holčiček měly vyhýbat jakémukoliv kontaktu s muži. A to, jak dodala nejen muži neznámými, ale hlavně s muži ze své rodiny. Protože jak podle ní věda dokazuje, nejvíce sexuálního násilí zvláště na mladých dívkách se zvrhlí muži (což jsou podle ní prakticky všichni muži) dopouštějí právě v rodinách. Proto je potřeba od začátku vštípit už malým holčičkám přesvědčení, že jakýkoliv kontakt s mužem z rodiny, ať se jedná o otce, dědu, strýce bratra atd., je v zásadě závadný a pokud se nějaký takový muž pokusí se jí dotknout, třeba kolébat na kolenou či pohladit, je potřeba od něj ihned uprchnout a oznámit to nejlépe příslušným úřadům. Chvíli jsem si myslel že je to nějaká recese, ale podle rozhlasové redaktorky jsme slyšeli velice zajímavý a závažný názor, který by mohl výrazným způsobem snížit počet sexuálních napadení nejen mladých dívek a žen obecně.

Naše sousedka, dáma důchodového věku, při diskuzi pravila, že tyto dámy, jak reportérky, tak bojovnice proti „mužským sexuálním násilníkům“, by potřebovaly ráznou léčbu. Pravila, že když jí bylo 10 a něco více let, tak jí taky něco v hysterickém holčičím věku v hlavě přeskočilo. A začala si vymýšlet pitomosti. Jak jí, kdo ubližuje a tak. A všude je hystericky vyřvávala. (Tehdy ještě nebylo v módě genderové násilí). Její matka to řešila tím, že ji vždycky odvedla na vybetonovaný dvorek. A tak jak byla, jí začala polévat z hadice studenou vodou. Když přestala ječet, osušila ji, dala jí lipový čaj s medem a položila do postele v chladné tmavé místnosti a počkala až ji to přejde. A přešlo. Sousedka pravila, jak jí ta studená voda pomohla, jak sama říká „zklidnit hormon“. Pokud si pamatuji, také můj spolužák, později lékař v psychiatrické léčebně, popisoval, že podobně studenými střiky uklidňovali pomatené chovance. Předem ale bylo nutno zjistit, zda jsou skutečně „na hlavu“ a nedělají to v touze vyniknout.

Podíváme-li se na stránky Konsentu, z. s., najdeme dobře a spokojeně vypadající tváře členek, které evidentně netrpí žádnou velkou psychickou ani finanční újmou. Domnívám se, že kdyby jim společnost neumožňovala „býti slavnými“ a neplatila neziskovce takové prachy, brzy by celá ta organizace zahynula na úbytě. To by ovšem nesměla dnešní woke ideologie politicky a mediálně nutit základní a vysoké školy atd. ale i firmy, aby si „chca-nechca“, jak se lidově říká, „dobrovolně – povinně“ objednávaly služby těchto politických pracovnic,
V osobní rovině by možná stačilo hned se na začátku, když někomu takovému, jak se říká „rupá v bedně“, použít hadici se studenou vodou. Bojím se nazvat tyto lidi slovem, které mě první napadá. Protože by mně plukovník Foltýn a celá ta smečka pokrokářů obžalovala. A nerad bych, když už se to nepovedlo komunistům, dneska na stará kolena seděl někde v kriminále.
Václav Vlk st.

P. S. V září vyjde moje nová humoristická kniha „Dosvětáci – aneb moře to nejni tálinskej rybník“. O čem je?

O slunci, moři, písečných plážích … A my jsme byli tehdy krásní a mladí…

A krásní… A mladí. Jak říkala Bohdalka. A jezdili jsme k moři automobily a autobusy, které neměly klimatizaci. Pamatujete si to? Pojďme se tam vrátit. Do doby, kdy nebyly mobily a když jste dojeli k moři na tři týdny, tak vás nikdo neotravoval e-maily a měli jste dovolenou jen pro sebe. A hvězdy nad hlavou. A nazpátek jsme pašovali Plisku, uherák a z Jugošky zlaté řetízky a prstýnky za ty „máry“, co jsme je jako neměli a bylo nám fajn.
Předobjednat lze zde:

https://www.dobreknihkupectvi.cz/dosvetaci/