Pouhých 46 vteřin trval boxerský zápas mezi Italkou Angelou Cariniovou a Alžířankou Imán Chalífovou. Italská vicemistryně Evropy i světa po tvrdé ráně do obličeje boj vzdala. Zápas viditelně maskulinní Alžířanky s Italkou vzbudil okamžité kontroverze. Alžířanka se v minulosti nemohla účastnit světového šampionátu, protože měla vyšší hodnoty testosteronu, na olympijské hry jí přesto pustili. Nejde ale o transženu, jde o hermafrodita.

Směšují se tu dvě věci. Rozdělme si je na případ X a případ Y. Případ X jsou trans osoby devastující ženské sporty a tady každý, kdo s tím souhlasí, je totálně zatemněný ideologií a nejspíš není naděje na jeho záchranu. Diskuse je ztráta času, oni samozřejmě existují vědci poplatní ideologii, kteří na míru vytvoří odpovídající „studie“, že pohlaví neexistuje, jako mnohokrát v historii. Žádná ze západních ideologií nikdy vědu neodmítala, vždycky zneužívala.

Nejznámějším případem X je americký plavec/plavkyně Lia Thomas. Člověk, který byl od dětství zcela průměrným plavcem v mužských kategoriích. V dospělosti se Thomas prohlásil za transženu a od té doby válcuje ženské kategorie. Kromě toho vypadá i nadále jako chlap a z plavek mu vykukuje penis s varlaty, které se nerozpakuje ukázat soupeřkám v šatně. S úsměvem na tváři krade ženám univerzitní stipendia a medaile a má řadu následovníků. Tohle je skutečně nový problém, ještě před pár lety by Thomas skončil ve vězení nebo psychiatrické léčebně.

Lia Thomas

Ne proto, že je údajně trans, ale protože se snaží se svým mužským vercajkem (a svaly a kostmi a plícemi apod.) vecpat do ženských kategorií a čerpat ženské bonusy pro vítěze. Thomas si nejen zaslouží být vykopnut ze ženského sportu, ale i být označen za podvodníka a záškodníka.

Pak je tu ale problém Y, odvěký. A na olympiádách se objevuje od jejich obnovení. Jsou to lidé, kteří se narodili jako intersexuálové, postaru hermafroditi. V populaci je jich mizivé množství okolo 0,2 procenta, v závislosti na dalších faktorech (výskyt příbuzenských sňatků apod.), někdy je to zřetelnější, někdy méně. Těmto lidem se, na rozdíl od 99,8 procent populace, pohlaví skutečně „přiděluje“. A z nějakého důvodu častěji dívčí než chlapecké. Asi je lepší být trochu zvláštní holka než kluk bez penisu a varlat. Vím z doslechu o dvou případech a oba byli vychováni jako dívky.

Jenže tyhle „holky“ mají mužské hormony, stavbu těla nebo srdce. Odmalička jsou tak silnější a rychlejší než jejich vrstevnice. Školy a trenéři jsou nadšení, objíždí s nimi soutěže, dotyčné všude vyhrávají… Aby taky ne, když mají uvnitř těla tolik skrytých výhod. Možná se moc nechápou, ale to je normální. Donedávna lidi v pubertě běžně neřešili, jakého jsou pohlaví. V zemích jako Alžírsko to neřeší ani dnes. Až ve vrcholovém sportu jim změří ty hladiny hormonů a udělají komplexní prohlídky a zjistí se, že Ivana je spíš Ivan. Ne, neměli by soutěžit se ženami. Ale posměch a nenávist si nezaslouží, přinejmenším to nebyla jejich vědomá volba ničit ženský sport.

Když pominu Caster Semenyi, tak nejvíc takových skandálů bylo ve 30. letech, na samotném počátku profesionálních ženských sportů, kdy ve společnosti ještě nebylo moc běžné, aby ženy soutěžily třeba v běhu. Olympiády a mistrovství světa žen byly plné hermafroditů, jelikož těm to šlo a taky k tomu tíhli. Někteří pak prošli změnou (či spíše korekcí) pohlaví na mužské, u jiných, jako u polské sprinterky Stanisławy Walasiewiczové, se „to“ naplno odhalilo až po smrti.

I my jsme měli svého atleta, tehdy atletku Zdeňku Koubkovou. Nejsilnější a nejrychlejší holka široko daleko. Pro Československo vyhrávala jedno zlato za druhým, vytvořila několik světových rekordů. Ale už tehdy se začínaly objevovat problémy. Pořadatelé soutěží nebo novináři nevěřili, že je to holka. Nakonec musela Zdeňka odejít ze svého týmu, a dokonce dostala zákaz vstupu na cvičiště ve Strakovce. Někdy v té době, byla polovina 30. letech, si také přiznala, že je spíš muž.

Znamenalo to dost komplikací, jelikož tehdejší společnost byla pohlavně nepředstavitelně segregovanější. Zdeňka musela například získat potvrzení, že je hermafrodit, který se rozhodl zvolit si mužské pohlaví, a na základě něj pak dostala povolení nosit na veřejnosti kalhoty a byla vyňata z působnosti zákona o zákazu stejnopohlavních vztahů (tj. si mohla najít přítelkyni, mít s ní sex a oženit se). Na druhou stranu to v té době, dlouho před vznikem LGBT emancipačních hnutí, byla čistě medicínská záležitost, nikdo to neřešil z nějakého kulturně-politického hlediska (farář prostě v matrice přepsal pohlaví hermafrodita). Zdeňka pak podstoupila korektivní operaci pohlaví a získala mužské doklady na jméno Zdeněk Koubek. Všechny svoje medaile vyhodil Zdeněk do popelnice a jeho světové rekordy byly v roce 1943 zrušeny. Zdeněk se šťastně oženil, děti tedy s manželkou neměli, ale žili spokojeně. Pracoval jako úředník a ve volných chvílích hrál ragby. Za muže samozřejmě. Snad měl nakonec hezký život, zemřel v roce 1986 ve věku 72 let.

Ale je pravda, že to byla doba, kdy si lidi nemysleli, že mají na všechno nárok, dneska by možná tvrdil, že je to celé německá konspirace proti Československu, jako si myslí ta Alžířanka.