Osoba nežádoucí. Žije ještě mezi námi taková ? Vždyť máme demokracii a emancipaci, jsme si rovni před zákonem i Bohem...

„Moc mi ale nevolej“, řekl Jirka, když mi odprodal kytaru, na kterou jsem se rozhodla učit hrát. Vyslovila jsem tehdy prosbu, jestli se na něj mohu obrátit, když se mi výuka nějak zadrhne, nebo budu mít s nástrojem technický problém.

Význam toho, co řekl, mi došel, až odešel. Jasně mi dal najevo, že jako celkem pohledná ženská bez partnera nemohu být normálním kamarádem, který k němu má normální přístup a může kdykoliv volat. Je doma přece pod dohledem manželky. Že já osobně si absolutně nedovedu přestavit, že bych s Jirkou měla jakékoliv jiné než kamarádské úmysly, je irelevantní. Společnost vidí v ženě, která žije bez partnera velké nebezpečí. Ženská prostě není kámoš.

Jiné zkušenostmi: Když žena zestárne tak, že se za ní takzvaně muži stále otočí, no to se přece nesluší. Správná žena vyššího věku je správně opotřebovaná, trochu při těle, s vráskami a šedinami. Když už se nepyšní těmito atributy „pozáručních“ vlastností, je to hlavně aspoň osoba takzvaně pečující. O manžela, děti, psy, kočky, děti sousedek, manžely sousedek (jen těch spřátelených a jen v době nemoci dotyčné manželky)... prostě musí se kolem někoho točit. Hlavně nesmí moc pečovat sama o sebe, estetické operace - sprosté slovo. Rozhodně tato úctyhodná osoba nevypráví vtipy a ty „choulostivé“ už vůbec ne. Muž si před ní též takové oplzlosti nedovolí. Že je to nuda? Ale je to tak správně! Tyto ženy se baví jen o receptech na bábovky a způsobech jak docíliti naprostého blaha svého manžela, nebo jak vymýtit slimáky na zahradě. Na na sex taky dokonale zapomeňte. Úctyhodnou paničku musí stále bolet hlava, nebo je totálně po přechodu a bez jakékoli sexuální apetence. Výjimkám se samozřejmě omlouvám. Ale žádná moje kamarádka, která žije v manželství, se nikdy nechce bavit o sexu a většinou dává najevo, že v tomto věku – fakt už nee!

Pokud muž ženu opustí, všichni vysloví otázku, copak udělala špatně, že si muže neudržela? Naopak se nezeptá nikdo. Že by si ji muž měl nějak udržet? Vždyť tento s věkem jen roste na atraktivitě, tedy i ceně. Ten, že by si měl udržet stejně starou matku svých dětí? Proč. Ponožky pere pračka a v hospůdkách se teď už dá vybrat i dobrá krmě. Snad, aby měly děti i nadále svého biologického otce každodenně před očima? No, to se už nenosí dlouho.

„Nejsnadněji získáte hezkou ženu“, řekla kdysi Yvonne Přenosilová. Ta je totiž velmi často osamělá. Muži si na ni netroufají a nebo si myslí, že již určitě někoho má.

Nakonec, byla by to ale šichta si tuto děvu, pokud by se nějakým zázrakem stala jejich partnerkou, udržet. Tak ustrašeně zalézají pod sukně svých zákonitých nebo do bezpečí hospůdky. Naše persnona non grata si tedy s chlapy ve společnosti moc nepokecá.

A s ženami - manželkami? Podobná písnička. Ty spíš budou ovlivňovat veřejné mínění tak, aby od této samostatné sympaťačky ani pes kůrku nevzal. Myslí si totiž, že je klidu jejich domova vpravdě velkým nebezpečím.

Muži a ani ženy žijící v páru si tedy tento efekt samostatně žijící ženy neuvědomí. A není divu. Nechodí v mokasínách těchto žen. Žen, které si v minulosti dovolily se chovat k svému muži asertivně a tím o něj tak nějak přišly. Nehrály tu dávnou hru o pánovi tvorstva. Neleštily jeho mužské ego neustálým obdivem ani tím, že ustoupily cíleně do pozadí, i když v činnostech, které muž vykonával, byly zjevně lepší. Opět se omlouvám světlým výjiimkám - mužům, kteří nepotřebují ve vztahu k ženě její neutuchající jednostranný obdiv, naopak si své ženy váží a obdivují ji též.

Kde se objeví osamělá žena, je tam nežádoucí. To osamělý muž, tomu to sluší – lev a lovec salonu. Do jednoho nočního podniku kdysi dávno přišla samotná dívka. Ochranka ji okamžitě vykázala. Chránili tak jistě rajón těch „jejich“ žen vydělávajících si tělem. Osamělého muže v tomto podniku nebude vyhazovat nikdo. A může to být i tak, že tato dívka je dobře situovaná manažerka, jen zrovna nemá ten večer mužský doprovod a ten muž je jen třeba prodavač odnaproti. Ano, stalo se to dávno a nyní už je to snad nereálné.

Když jsem zůstala po rozvodu sama a chtěla přece jen večer někam vyrazit, byla jsem

moc ráda, že mám kamarádku, která v nočním podniku zpívala (to se tehdy ještě praktikovalo). Když jsem ale vstoupila do prostoru baru, hned jsem si to metelila za ní, aby všichni přítomní věděli, že se známe. Muž tyto manévry nezná. Jde si svobodně a sám do nočního podniku poslechnout muziku, vypít pár drinků.

Jsme rozvodím Evropy, neodtéká odtud i ten testosteron? Chlapi (Češi), neboje se kamarádit s ženou. Normální manželka by to měla ustát, protože Vám věří. Měla by to přejít vtípkem a pohodou.

A nebojte se, žádné závazky Vám z toho neplynou. I když s těmi progresivistickými zákony je to určitě čím dál těžší. Chce to pravda jistou dávku statečnosti.

PS: Tento „výlev osobních ústrků“ jsem dlouho měla v šuplíku. To, že jsme teď dostala odvahu jej poslat panu Neffovi, způsobila malá příhoda:

Na mém pozemku, který je lemován novým dřevěným plotem vyrostla letos obzvláště převeliká nikoli řepa ale buřina. Plevel, bodláky - prostě problém. Problém, který může porušit statiku onoho plotu. Sousedka mě vyzvala, abych zjednala nápravu. Ono se to opravdu má – neomezovat práva souseda – tedy právo na to, aby moje byliny neohrozily funkčnost plotu postaveného sousedem určitě nemalými náklady. Nicméně naše věc je daleko složitější, než se jevilo sousedce a tak jsme promluvila s jejím partnerem, který naši historii soužití na onom místě zná víc do historie. Poprosila jsme ho, aby prostě tu bylinnou chamraď pokosil a použila jsem argumenty, které byly dost pádné. Svou promluvu jsem zakončila slovy: „Pojďme se domluvit jako chlapi...“ Ustrnula jsem! Už je to i v mém podvědomí. To, že muži jsou něco víc, jejich slovo je platnější, pádnější, účinnější!