Patřím k nemalému počtu „dojíždějících pracujících“. Na rozdíl od většiny ostatních si vystačím s dojížděním „ob den“ a, též nejspíš na rozdíl od většiny ostatních, jezdím vlakem rád.

Mám k tomu několik víceméně rozumných důvodů. Předně: dědeček byl výpravčí.

Dále mi vyhovuje (vím, jsem výjimka), že mohu sedět zády ke směru jízdy, což v autobuse většinou nelze, pokud tedy chci pobývat na sedadle. A když jsem u těch sedadel, připomenu, že ve vlaku se nemusím poutat bezpečnostním pásem, zatímco v autobusech, jsou-li tam, ano. On se sice nikdo nepoutá, ale povinnost to je. Ve vlaku je tedy moje volnost pohybu vyšší; mohu kupříkladu přemýšlet chodě po chodbičce, nevadí-li mi, že má zavazadla mohou snadno a rychle změnit svého majitele.

Ve vlaku bývá toaleta, jejíž kvalita obvykle vede k velmi rychlému vykonání potřeby, a to i v případě zácpy. Jedinou nevýhodou je, že ve stanici konat nelze, ale to si beztak musím hlídat ta zavazadla.

Výrobci autobusů zřejmě přetáhli nějaké designéry výrobcům letadel, neboť jinak si stěží vysvětlím, že oba dopravní prostředky mají sedadla ve stejných rozestupech, žel kratších než má stehenní kost. Vlaky touto nectností zatím netrpí, pravděpodobně především z toho důvodu, že vagóny byly navrhovány a většinou i vyráběny v dobách, kdy designéři interiéru ještě nebyli vynalezeni.

Výhodou je, že ve vlaku mohu s klidným svědomím vzít notebook na klín, pohodlně se usadit, udělat si ostrým loktem trochu místa mezi spolucestujícími a psát třeba tento příspěvek.

Je však očividné, že dráha o cestující mého typu nestojí. Kilometrickou banku neváhají zdražit při každé vhodné příležitosti. Paní na informacích mi pravila, že záměrem je odradit cestující, aby si ji kupovali, aby pak bylo možné argumentovat tvrzením, že o tento produkt není zájem.

Žel, zapomněli na podstatný fakt: nižší cena není jedinou výhodou sešitku. Podstatná je i možnost napsat si jízdenku v klidu doma nebo ve spěchu ve vlaku, v každém případě se však cestující vyhne frontě u pokladen.

Ostatně: snaha oživit česká nádraží zvýšeným ruchem u výdejny lístků bude dozajista nosnou ideou kohosi mocného v útrobách železničářských. Nedávno byli studenti zbaveni možnosti kupovat si jednoměsíční jízdenku, s odůvodněním, že na přelomu měsíce tvořili fronty. Nyní tedy študáci tvoří fronty zčásti v pátek a z větší části v pondělí ráno. Dobrou zprávou je, že vyjde-li přelom měsíce na jiný den týdne, je bez front.

Dále byla zavedena příjemná možnost zakoupit si jízdenku po internetu. Drobnou chybou systému je, že musíte jet z Pardubic či několika jiných stanic vybavených terminálem pro bezobslužný výdej – nebo se postavit do fronty.

Rozdělení okének na „rychlovýdejny s příplatkem“, pro „obyčejné cestující“ a „pendolínery“ nese punc geniality. Nebylo ale dotaženo do konce, neboť na některých stanicích je buď otevřeno jen jedno okénko, nebo se všude prodávají lístky všem. Zřejmě by měl někdo zaměstnancům vysvětlit, že je třeba použít vyšší míru arogance a pasažéry první třídy zásadně posílat k okénku první třídy, a to i v případech, kdy je toto zavřené.

Nádraží jsou tedy oživena a je třeba cestujícím ještě vnutit nějaké „další produkty“, například občerstvení. A tak stánek s čerstvým pečivem z nedaleké pekárny nahradila na „mém“ nádraží výdejna instantních upečenin za o něco vyšší cenu. Také tam vznikla prodejna potravin, žel poněkud dražších, než jaké lze zakoupit v samoobsluze přímo před nádražím.

Cestující si evidentně neváží servisu, jaký jim je nabízen, pročež „se uvažuje“ o drobné úpravě: jízdenky se budou vydávat v prodejně s jídlem, kde to zvládne proškolený zaměstnanec samoobsluhového řetězce, takže dráhy budou moct propustit ony nespolehlivé prodavače jízdenek a prostory po výdejnách vhodně komerčně využít. Jen mi trochu připadá, že dráhy brzy budou mít hlavní příjmy ze všeho možného, jen ne z přepravy cestujících – a na likvidaci přepravy zásilek a nákladů se už zřejmě také usilovně pracuje.

Dobrou zprávou pro mne je, že to zdražení kilometrické banky spolu se změnou kvality cestování (že se nic nemění? – jen jste si nevšimli!) bude mít i příjemné důsledky: pořídím si takzvanou „in-kartu gold“ a než si někdo odpovědný všimne i této možnosti, budu jezdit levněji, byť to znamená zaplatit přes dvacet tisícovek na rok. V říjnu to mám zpátky a vlaky budou prázdnější: většina cestujících se rozhoduje hlavně podle stavu peněženky a prostě pojede autobusem.

Nejspíš jejich dědečkové nebyli výpravčími.

(odesláno z jedoucího vlaku, ve kterém jsem již několik minut neměl být)