Nedávno jsem poslouchala Skupinové foto Pavla Dobeše, píseň Souhvězdí žab:
„A strašná gravitace mě ku prameni táhla/ na němž kdo sedí už nemůže se hnout/ Na koho kdy ta rozkošnice sáhla/ nemůže už nikdy nebem plout...“

Album vyšlo čtyři roky po debutu Karla Plíhala, rok ho dělil od Darmoděje Jarka Nohavici, a bylo pro nás dalším zjevením predikujícím konec bolševika. Píseň reflektovala zkušenost s vojenskou službou a my dívky z FF UK jsme s úlevou kvitovaly, že nemusíme mezi počernobylskými potraty řešit vojenskou katedru a podplukovníka Brabce.

Zmíněný důstojník byl legendou. Výroky jako „A to je, jak já říkám, každý pes z jiné vesnice,“ nebo „Když si to nepamatuješ, tak si pořiď zápisník, to není žádná ostuda, já mám dva“ padaly k dobru na každém vydařeném mejdanu. Znali jsme samozřejmě omezeného poručíka Duba, jemuž vložil Jaroslav Hašek do úst nesmrtelnou repliku: „Ty mne ještě neznáš, ale až mne poznáš, já tě přinutím až k pláči“. Znali jsme Švandrlíkova majora Terazkyho s jeho „čo bolo, to bolo, terazky som majorom“. Někteří z nás znali i Škvoreckého Tankový prapor či Hellerovu Hlavu XXII a nejasně tušili, že absurdita vojenského života se napříč zeměkoulí příliš neliší.

Proto nás Souhvězdí žab zasáhlo. Zpívali jsme u kytar Nohavicovo Když mě brali za vojáka i písně Spirituál Kvintetu, recitovali Šrámkův Raport, Gellnerovo „To je teď celá moudrost moje:/ Milovat hlučnou vřavu boje“ i Rimbaudova Spáče v úvalu (“Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí/ spí s ústy dokořán v modravé řeřiše…“). Ze střední jsme znali knihy E. M. Remarquea i R. Rollanda, na vysoké četli Poslední kabriolet A. Myrera i Žij a nezapomínej V. Rasputina, dva zásadní protiválečné romány té doby. Gándhí R. Attenborougha nás v pacifismu utvrdil. Adorace armády a vojenského myšlení byla naší generaci cizí. Obdivovali jsme spisovatele, básníky, písničkáře, herce… Nikoli generály.

Možná proto hůře snášíme, když dnes vojáci, respektive důstojníci armády ve vysokých státních funkcích diktují národu, co je správné, a co nikoli. Jsou to atavismy z mládí, těžko je přemůžeme.

Vrchní komunikační stratég Úřadu vlády, Otakar Foltýn, někdy počátkem roku debatoval s poslanci v Parlamentu. Zopakoval tady svůj výrok o adorantech ruského režimu, kteří jsou buď smutní, opuštění, frustrovaní nebo jenom svině a dodal: „Já jsem nikoho za svini neoznačil, žádného konkrétního člověka. Oni se všichni přihlásili sami.“ Je to filuta, ale řežbu na sítích a další rozdělení už tak rozděleného národa mu neodpustím. Když o pár týdnů později při debatě o paragrafu 318a (neoprávněná činnost pro cizí moc) vypustil z úst výrok: „věci, které jsou bytostným zájmem českého státu, si necháme rozvrátit diskusí, která je proti našim vlastním zájmům“, zapracovaly moje atavismy a před vnitřním zrakem začali pochodovat všichni legendární lamapasáci z kniha a vyprávění spolužáků: poručík Dub, Švandrlíkovi tupí důstojníci, podplukovník Brabec i Škvoreckého Malinkatý ďábel.

Často si teď zpívám Dobešovu ikonickou píseň až do hořkého konce a omlouvám se při ní všem slušným vojákům, kteří poctivě dělají svou práci a jsou ochotni za nás nasadit svůj život:

„Souhvězdí žab se pozná velmi lehce/ jeho obyvatelé jsou zelení/ zelené mozky v zelené lebce/ a od huby jim šlehaj plameny.“