Máme u nás ve vsi krámek. Je to takový malý krcálek. Základní potraviny, nějaké to pití, drogerie. Taky si tam můžete vsadit sportku, na to mají speciální mašinu. Kromě toho je to výdejní místo. Objednáte si na e-shopu zboží a oni vám ho tam dodají. Dodám ještě, že ho provozuje vietnamská rodina a teď víte všechno, abych mohl začít s příhodou.

Zaskočil jsem si tam, protože došlo máslo. U kasy stojí pán a cosi vykládá. To tam bývá zvykem, v tom krámku. Lidi tam chodí i na kus řeči.

Tentokrát to ale trvalo jaksi nadstandardně déle, takže jsem se přisunul blíže, abych vynaložil tlak. Pán se ke mně otočil a vtáhl mě do příběhu.

Nechal si poslat do krámku balíček, ale nemá od něho kód.

„Balíček tam leží. Na moje jméno. Na dobírku, za dvě stovky. Nechce mi ho vydat, ptá se po pinu. Já nemám žádný pin. Nabízím jí občanku, ale ona chce pin.‟

„No jo,‟ povídám. „Jenže ona musí zanést kód do systému. Bez něho vám balíček vydat nemůže.‟

„Když ale je na něm moje jméno a tady mám legitimaci a v ní je taky moje jméno. Adresa sedí. V legitimaci i na balíku. Je na dobírku. Tady mám dvě stovky. Zaplatím. Co je na tom špatně?‟

„Nerozumím,‟ vede svoji vietnamská prodavačka. „Pin musí být pin. Ne legitimace. Pin.‟

„Máte ho v esemesce v mobilu,‟ říkám pánovi.

„Já si tu esemesku smazal,‟ on na to. Napadlo mě, že smazat si esemesku není v mobilu zas tak úplně jednoduché a omylem to skoro nejde, ale nechtěl jsem do děje zabřednout moc hluboko.

„Taky vám určitě poslali mail. Vždycky posílají esemesku a mail.‟

„Nenosím s sebou počítač,‟ řekl ten muž. Nebyl jsem si jistý, zdali se tím chlubí anebo je to další námět k politování.

Mezi tím jsem stačil zaplatit svoje máslo a chystal jsem se k odchodu. Muž se naposledy pokusil prodavačku zlomit. Nenechala si vnutit legitimaci.

„Ne legitimace. Pin. Ne pin, ne balíček,‟ trvala na svém.

Muž odcházel za mnou. Venku pokračoval v lamentaci.

„Oni ho teď pošlou zpátky do Číny. Dovedete si představit tu škodu? Putoval přes půl světa sem a poputuje zpátky, protože ta ženská nechce legitimaci.‟

„Potřebuje kód,‟ pokrčil jsem rameny.

Svým způsobem měl pravdu. Je to skutečně škoda posílat balíček z Číny se šmejdem za dvě stovky. Tím větší škoda, že půjde zpátky, nebo ho možná hodí někam do šrotu. Ale není to vůbec největší škoda kupovat čínské šmejdy za dvě stovky? A je jedno, jestli mám kód nebo nemám?

Ale nahlas jsem to neřekl. To by se debata posunula z oblasti logistické do logické a etické. Takže jsem ho jen pozdravil a odešel se svým máslem. Bez pinu.