Dne 11.12.2010 vyšel v Mladé frontě Dnes rozhovor s předním českým neurochirurgem, přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích, plukovníkem profesorem Vladimírem Benešem. Pan profesor, známý tím, že si nikdy nebere servítky, zhodnotil stav českého zdravotnictví (odborně vysoká úroveň, platově mizérie), popsal srozumitelně důvody nespokojenosti mladých lékařů se mzdami, ale zároveň zapochyboval o tom, zda je vhodná doba na rebélii právě dnes. Pod to vše bych se bez uzardění podepsal i já, obyčejný dělník medicíny.

Ovšem interview s panem profesorem Benešem obsahuje i pasáže, které mne nadzvedly ze židle. Jedná se o jeho doporučení vyřešit problémy českého zdravotnictví uzavřením malých nemocnic. Pan profesor svůj názor neprezentuje v tisku poprvé, je to taková jeho mantra, a proto mne nijak nepřekvapilo, že ani tentokrát neučinil výjimku. A bohužel není sám, kdo takto bohorovně balamutí veřejnost. Stejně se vyjadřují i jiní ctihodní lékaři z klinik, kteří izolováni ve zlaté kleci akademického mikrosvěta vůbec netuší, jakou selekci už mají tzv. malé nemocnice za sebou a jakou péči vlastně poskytují. Nicméně občané jim uctivě naslouchají ve víře, že dotyční pozřeli Šalamounův exkrement.

Ale zpět k tomu, co řekl profesor Beneš, cituji: „Jestliže kvůli osmi tisícům doktorů, kteří hrozí odchodem, budeme muset některé nemocničky zavřít, přeměnit je třeba na eldéenky a drahou medicínu koncentrovat do větších a vybavenějších, bude to jen dobře.“ A na jiném místě: „Dále je třeba zracionalizovat péči, pozavírat padesát až osmdesát těch malých nemocnic. A asi i některé větší. Páni politici by měli babičce vysvětlit, že mít nemocnici blízko, ale horší, není to pravé.“

Nebudu zatajovat, že jsem lékařem, pracujícím v prosperující městské nemocnici ve středních Čechách a hraběcí rady pana profesora beru tudíž velmi osobně. Ano, můžete namítnout, že můj pohled na věc je tendenční, ale prosím až po dočtení, protože se pokusím doložit, že názor pana profesora je demagogický a založený na hluboké neznalosti. Tak například naše nemocnice je dlouhodobě ekonomicky v plusu, mezi pacienty je velmi oblíbená a lékaře honoruje nadstandardně. O peníze nikde neškemrá, prostě s nimi vyjde. Během mé patnácileté praxe v okolí spontánně zanikly dvě další malé nemocnice a péče o pacienty z jejich spádové oblasti se ujala naše nemocnice, která prokázala svoji životaschopnost a soběstačnost. Proč by se najednou měla direktivně uzavřít kvůli tomu, že lékaři kdesi na klinikách či jinde podepsali výzvu Děkujeme, odcházíme? (U nás se díky slušným pracovním podmínkám nikdo z lékařů k manifestu nepřidal.) A vůbec, jak malé nemocnice má pan profesor na mysli? Malé počtem zaměstnanců, spádovou oblastí nebo kvantem prováděných výkonů? Proč neříká zrušte zadlužené nemocnice, zrušte nemocnice s nekvalitní péčí?

Realita je taková, že malé nemocnice v posledních dvou dekádách buď ekonomicky a odborně uspěly, na rozdíl od nedotknutelných velkých špitálů si své místo na slunci samy vybojovaly, anebo neuspěly, byly zrušeny, přeměněny v eldéenky už dávno, či byly zprivatizovány. V každém případě mají ty, které prošly přirozeným výběrem, nějakého vlastníka a na základě smluv s pojišťovnami poskytují ve své spádové oblasti základní zdravotní péči. Pochopitelně jsou mezi nimi zařízení horší i lepší a jsou jistě i taková, která může nedostatek personálu položit. Tím se ale nijak neliší od těch velkých. Rozhodně není v kompetenci ministerstva nějakým dekretem paušálně pozavírat fungující malé nemocnice jen proto, aby jejich zaměstnance přinutilo odejít pracovat do velkých nemocnic, které se vlastní lékaři chystají nechat na holičkách podáním hromadné výpovědi. Chce se pan profesor vrátit ke komunistickým metodám řešení problémů? Co je velké, budeme dotovat, co je malé, zlikvidujeme…

Pan profesor Beneš nemá vůbec představu, o jaké nemocné se malé nemocnice vlastně starají, tvrdí-li, že ty velké absorbují všechny periferní pacienty. Budou snad pražské kliniky operovat žlučníky z Rakovníku či zlomené krčky z Vlašimi, když se už nyní kvůli pořadníkům nechávají někteří pražští pacienti raději operovat jinde? Budou každý měsíc až do jejich smrti hospitalizovat dusící se chronické bronchitiky a kardiaky s vodou na plicích z Roudnice nebo Nymburka? Budou léčit zápal plic babičky z Horní Dolní a nechají na svém lůžku rozmrznout podchlazeného bezdomovce z Křivoklátska? Budou přivádět na svět cikáňata ze Slaného? Budou umisťovat na své JIPky adolescenty, kteří si přivodili otravu alhokolem, když stanovali u Berounky? Ví vůbec pan profesor, že lůžko v periferní nemocnici je o polovinu levnější než na jeho klinice?

Profesor Beneš tvrdí, že hospitalizační péči pokryjí nemocniční molochy. Co na tom, že jejich každoroční ekonomický propad, způsobený megalomanskými investicemi a vědomím nedotkutelnosti, sanuje státní rozpočet. Pan profesor si evidentně neuvědomuje, že aby se on mohl věnovat svojí špičkové medicíně, musí někdo jiný dělat tu každodenní. Pacienti s mozkovými nádory a výdutěmi se neobjeví v čekárně jeho ambulance jen tak. Někdo jiný někde jinde musí předtím udělat diagnózu. Už dnes nejsou schopny kliniky zajistit lůžka pro pacienty, kterým provádějí specializované zákroky vyžadující krátkodobou hospitalizaci. Nemocným, kteří podstupují různé katetrizace, endoskopické zákroky na trávicím traktu (ERCP, endosonografie…) atd., zajišťují lůžka i transport k výkonu a zpět ony zatracované periferní nemocnice. Jedině tak lze zákrok provést v časově přijatelném horizontu.

Budu ještě adresnější: neurochirurgická klinika profesora Beneše má problém postarat se i o některé nemocné, kteří mají výsostně neurochirurgickou diagnózu. Například středočeští pacienti, u nichž se prokáže krvácení do mozku, nejsou automaticky přijati k dořešení na neurochirurgii, jak by velel selský rozum i medicínská pravidla. Střešovický neurochirurg totiž pacienta nechce vidět, stačí mu zhlédnutí zaslaných CT snímků, aby rozhodl o jeho prognóze, léčbě a eventuálním převzetí, pokud se rozhodne pro akutní operaci. V opačném případě je pacient dále léčen a vyšetřován na interním oddělení některé z oněch zbytečných malých nemocnic. Důvodem neochoty převzít pacienta, u kterého není indikace k operaci v danou chvíli jednoznačná, je nedostatečná lůžková kapacita střešovické (nejen) neurochirurgie. Není to poněkud v rozporu s proklamacemi profesora Beneše? Pacienta si ovšem nevezmou ani na žádné neurologii (tedy oddělení, kde by nejspíše měl skončit, není-li operován) – ve velkých nemocnicích totiž nejsou postele. Jsem zvědav, kde se najednou vezmou po zrušení padesáti až osmdesáti nemocniček.

Za zvláštní pozornost stojí fakt, že máme v České republice dvě velké vojenské nemocnice, z nichž jedna je mateřským zařízením profesora Beneše. Ptám se, nač naše vojsko potřebuje zdravotnické zázemí dimenzované pro potřeby Československé lidové armády na vrcholu studené války, kdy měla ČSLA řádově vyšší počet vojáků než dnešní profesionalizovaná armádička?

Ptám se, proč jsou vzdušnou čarou dva kilometry od kliniky profesora Beneše další dvě neurochirurgická pracoviště (ve Fakultní nemocnici Motol a v Nemocnici na Homolce), která stejně tak nakupují ty nejmodernější přístroje a provádějí tu nejsložitější operativu? Abych nebyl podezírán ze zaujetí proti profesoru Benešovi a jeho oboru, úplně stejně se lze tázat, proč je v Praze největší počet kardiocenter na počet obyvatel v Evropě a možná na světě. A každé z těchto center musí mít dostatečný počet výkonů, takže srdeční katetrizace či zavedení defibrilátoru za několik set tisíc se dočká i dementní stařec, který už ani neví, jak se jmenuje.

Problémem našeho zdravotnictví není nadbytek malých nemocnic, které poskytují standardní péči ve svých regionech, ale naopak přebytek konkurujících si superspecializovaných klinik, které nehorázně plýtvají penězi pojišťenců. Pan profesor Beneš chce „…pozavírat padesát až osmdesát těch malých nemocnic. A asi i některé větší…“ Mě napadá mnohem efektivnější cesta k dosažení úspor v duchu profesorova doporučení koncentrovat drahou medicínu: navrhuji sloučit do jednoho centra ta specializovaná pražská pracoviště, která jsou duplicitní, triplicitní či quadruplicitní. A začal bych uzavřením celé Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích - potřeby našeho miniaturního vojska dostatečně pokryje Vojenská nemocnice Olomouc, která je navíc pouhých čtyřicet kilometrů od Vyškova, kde bije srdce armády. No a o civilisty se jistě postarají okolní pražské nemocnice, zvláště pak neurochirurgické případy si bez problémů rozeberou ona další dvě pracoviště vzdálená od Střešovic dvě zastávky autobusu.

Ze střešovické nemocnice by se pak mohla stát krásná eldéenka pro celou Prahu, neboť jak je známo, největší deficit ošetřovatelských lůžek je právě v hlavním městě. A aby nepřišla o pocit výjimečnosti, mohla by si klidně podržet i prezidentské apartmá - jednoho exprezidenta v seniorském věku již máme, no a druhý to má za pár.