Naši čeští soudci pracovali v uplynulých měsících velmi pilně a rozhodovali o náhradách v řádech statisíců i milionů za poškozené zdraví, za pochybení lékařů i smrt pacientů, a tak by se z dálky, z ciziny zdálo, že zdravotníci v České republice jsou banda lajdáků, opilců a možná i zločinců a naše české zdravotnictví je díky tomu někde na úrovni zemí rovníkové Afriky.

A přitom všichni víme že kojenecká úmrtnost je u nás jedna z nejmenších na světě (2.-4. místo) a nedonošenecká u dětí s velmi nízkou porodní váhou dokonce úplně nejnižší na světě.

Jak to tedy vlastně je? Pracuji na univerzitní klinice dětského kardiocentra v Německu již několik let a vidím, jak se zde před každým, i poměrně jednoduchým výkonem, pred operaci, ale i např. před porodem, s pacientem nebo jeho rodiči, mluví. Přitom se mu s plnou vážností vysvětluje, že zákrok pravděpodobně proběhne dobře, že však jak při malém, tak i při velkém výkonu může dojít k neočekávaným komplikacím, které mohou skončit i smrtí. Říkáme zde, že se to nestává, ale všichni, jak zdravotníci, tak i pacienti a jejich rodiče chápeme, že neexistuje nárok (německy Anspruch) na zdraví vlastní, nárok na zdravé dítě, na zdravého manžela, otce a maminku.

A s takovou představou, že zdraví je dar, že nejsme bozi, jdou všichni k zákroku, k operaci.

Medicína má dnes neuveřitelné možnosti. Ty však zůstávají všude na světě možnostmi, nikoli samozřejmostmi. Možnostmi, které závisí na mnoha neovlivnitelných faktorech.

A tak když se v Německu lekařům zadaří (a zadaří se zde právě tak často jako v Čechách), tak jsou všichni - lékaři, sestry i rodiče – sťastní, ale přesto zůstávají v určitém smyslu pokorní nad tím, že to nemohli mít absolutně plně v rukách, a přesto prošli spolu s pacientem tim úzkým otvorem, jak se banálně řiká, mezi životem a smrtí.

A když se stane, že se v Německu, tak jako v USA a jako třeba v Čechách, pacienta zachránit nepodaří, protože jednoduše opravdu nikdy nebudeme bohy, tak o to víc stojí všichni v pokoře nad osudem, který je víc, než my všichni zmůžem.

A tak nám zde všude v Německu visí na odděleních obrázky dětí s poděkováním za život vedle obrázků dětí s poděkováním rodičů za boj, který jsme neúspěšně vedli o život jejich dítěte.

Chci tedy bránit naše lékaře a sestry –to, co sleduji z českých médií, je jako hon na pověstné čarodějnice. Je to vsak možná ale také proto, že jsme v Čechách víc než jinde my jako lékaři zapomněli předávat úctu a pokoru nad oborem a jeho možnostmi svým pacientům. Ono není, jak se říká, „banálních“ operací nebo vysetření A tak nám to pacient vrací tak, jak jsme mu to předali, dali jsme svými slovy a postoji lékařskému umění malou váhu – znevážili je. A pacient nemá povinnost být vzdělán a vědět, jak úzká je hrana mezi životem a smrtí. A i když například určitě v mém oboru mají dětští pacienti v Čechách asi jednu z nejlepších možností vyléčení na světě a i v jiných lékařských oborech to podle mých zkušeností není o mnoho jiné, tak podle způsobu, jak o věcech my zdravotníci hovoříme, se tento pacient musí nutně domnívat, že když se něco “banalního“ nebo „lehkého“ nepodaří, tak je tím vina ta banda arogantních, drzých, nesrozumitelných a neochotných zdravotníků. A neví, že ti všichni, přes nízké ohodnocení, přes trvalou únavu, přes někdy velmi šílené podmínky za probíhajících rekonstrukcí a pod. nedělají jen svoji povinnost, ale každodenní zázraky.

V představách většiny pacientů je pak pouhou “povinností” (německy Pflicht) lékaře a zdravotníka dostát jejich právu na to mít například krásné a zdravé dítě. Že je to zázrak, to už všichni ti čtenáři Spy, Šťastného Jima či Blesku zapomněli. Vždyť tam se přece reálně ukazuje že všichni jsou mladí, krásní, vtipní, ve světě, kde se vše dá koupit, vyvdat nebo prostě zařídit. A tak se přirozeně množí stížnosti – pro zamračenost, pro údajnou neochotou, pro příliš velkou jizvu a samozřejmě pro poškození a smrt.

Právě proto se musí zdravotníkům do jejich slovniku vrátit pokora před nemocí a zdravím, aby pak i pacient nebo rodič stejně jako zdravotník stál v úžasu nad možnostmi a - svým způsobem - i každodenními zázraky. Nad zázraky, které nejsou o nic menší jen kvůli tomu, že se dějí téměř každý den, které nejsou o nic menší proto, že je zdravotník unaven a možná nerudný. To, že pracuje například v prachu a hluku sbíječky za plat třikrát nižší než jinde, že budovy jsou staré a jídlo špatné, je české specifikum, ale neubírá to nic na lékařově umění, které spolu s uměním sester je podle mých zkušeností jedno z nejlepších v Evropě.

Lipsko, 1.11.2007