Tu a tam se objeví článek v médiích, který se týká soudního jednání s lékařem, který něco nepoznal, přehlédl, špatně udělal. Jako třeba tenhle, u něhož má řada diskutujících naprosto jasno, kde se stala chyba a co je třeba se zmíněnou lékařkou provést.

Kdysi kdosi moudrý řekl, že lékař je vlastně šťastný člověk. Na jeho úspěchy svítí jasné slunce, zatímco jeho neúspěchy kryje černá zem. Drsněji řečeno, každý lékař má svůj soukromý hřbitov a ten, kdo tvrdí, že nemá, tak ještě navíc lže.

Za svou dobu působení v revizní komisi ČLK a v praxi soudního znalce jsem dospěl k názoru, že existují dvě velké skupiny lékařských chyb.

V první – naštěstí menší skupině – jsou situace, kdy lékař nekonal vůbec a kdy konat měl. V tomto případě nejde o omyl, neznalost atd., ale o vědomé neposkytnutí pomoci tam, kde poskytnuta být měla. I přes všeobecné laické mínění jsou podobné případy rovněž zcela ojedinělé, dány většinou buď hrubou nezkušeností lékaře, v horších případech ničím nepodloženým sebevědomím či prací pod vlivem návykové látky.

Ta druhá, jednoznačně větší, bývá například v situaci, kdy lékař zvolí léčebný postup, který se později ukáže jako chybný. Může to být v časové tísni, kdy na rozhodnutí má třeba jen několik vteřin. Posuzovat jeho kroky s odstupem, kdy má lékař – znalec v oboru - k dispozici veškerou dokumentaci a zná výsledek celého zákroku, dostatek klidu u odpolední kávy a dostupné odborné publikace, jistě lze, ale je to vůči provinivšímu se kolegovi lehce nepatřičné, pokud nebere ohled na výše popsané okolnosti.

Další možností je nesprávné vyhodnocení situace, spolehnutí se na laboratorní výsledky, kolegu, který měl ještě cosi udělat atd. a stanovení dalšího postupu, který se opět v konečném důsledku ukáže jako chybný. Nemusí vůbec jít o postup non lege artis (tedy mimo schválené či tradované postupy). Mnohdy jde o dlouhý řetěz na sebe navazujících kroků, kde se cosi přehlédne, neudělá, opomene atd. a v konečném důsledku to může končit tragédií. V těchto případech stačí jeden pozorný lékař či zjištěný výsledek, aby byl celý průšvih zastaven. Podobný řetěz vyústí v tragédii jen ve zcela ojedinělých případech, nicméně tu a tam se to – bohužel – stane.

Velmi často se také stává, že lékaři je sice prokázán nesprávný postup při léčbě, nicméně výsledný stav nemocného by dopadl špatně i při zachování správného postupu. Tato situace bývá laickou veřejností velmi negativně vnímána. Pak je na soudci, respektive na znalcích v oboru, aby jednoznačně prokázali, že konečný špatný zdravotní stav či úmrtí bylo skutečně jednoznačně způsobeno v důsledku špatného postupu lékaře a nikoli chorobou samotnou. Toto bývá prostor pro znalecké „bitvy“, kde však na otázku: „pane znalče, jste si jist, že pokud by lékař zvolil jiný postup, nedošlo by k následkům či úmrtí?“ lze jen málokdy dát jednoznačně kladnou odpověď.

Pokud se lze z dálky a s vědomím, že neznám veškerá fakta, vyslovit k onomu případu z Vyškova, tak lze říci, že jedinec, který prodělal mozkovou příhodu, může mít výrazné následky – slabost či ochrnutí končetin. Současný výskyt nádoru na míše, který – pokud se objeví v terénu již mrtvicí postiženého člověka a jenž může mít velmi podobné příznaky jako mrtvice - může být dlouho nerozpoznán a teprve ničím neobjasněná dynamika zhoršení stavu může lékaři napovědět, že se něco děje. K tomu je však třeba vedle studiem nabytých znalostí mít i správný „čuch“. V medicíně existuje termín „red flags“ (červené praporky), kdy zkušený lékař třeba jen z rozhovoru s nemocným uslyší něco, co jej varuje, že může jít o závažnou věc. Toto se nedá naučit, zmíněnou vlastnost lékař získává po mnoha letech své praxe. Absence této schopnosti není trestným činem, nicméně odlišuje průměrného lékaře od skvělého. Má osobní vzpomínka na mého prvního učitele – docenta Pavla Drábka – u kterého jsem svou praxi začínal. Jednou mi řekl: “V neurologii je 99 % případů banalita či věc, která snese odklad. Dobrý neurolog je ten, jenž rozpozná to jedno procento urgentních stavů.“

Každý den je v naší republice provedeno několik desítek tisíc lékařských úkonů. Jak ukazuje praxe, těch chybných jsou spíš zlomky promile. Což samozřejmě není omluva, ale skutečnost, jež by měla být brána v potaz při celkovém hodnocení úrovně našeho zdravotnictví. Každá větší chyba se posléze projednává na lékařských seminářích, schůzkách na odděleních i kongresech, aby se předešlo jejímu opakování. Představa lékaře z televizních seriálů, ať jde o dr House s jeho genialitou, či řady těch našich českých, kde jde spíše než o popis práce stupňování napětí, zda-li se panu primáři podaří oplodnit nejhezčí sestru centrálního příjmu, patří spíše do pohádek pro dospělé. Realita tak zábavná opravdu není.