Jakkoli se výše napsané zdá neuvěřitelné, je tomu tak. V dnešních dnech dostávají lékaři vyrozumění o překročení nákladů na léky u svých nemocných za rok 2025

Systém „zdravotního pojištění“ (což je laskavý eufemismus pro zdravotní daň) zahrnuje ze strany pacientů pravidelný měsíční odvod částky pro „pojišťovnu“ (výběrce a distributor daně) a u lékaře pak roční součet nákladů na předpis léků pro léčené nemocné a případnou pokutu, pokud léčba byla dražší, než v minulém roce. Zde marně hledám onen laskavý eufemismus, protože přesné označení tohoto systému se dá popsat pouze vulgárně.

Je to tak. Cenu léku stanovuje výrobce, státní orgány pak určují marže pro distribuci a lékárny a rovněž jakou část uhradí zdravotní pojišťovna a jakou pacient. Některé programy v ordinacích mají tzv. semafor, tedy barevně označené generické varianty léčiva, která jsou v danou chvíli nejlevnější (zelená) a nejdražší (červená). Problémem je, že rytmus těchto změn má prakticky stejnou frekvenci jako semafor na rušné křižovatce.

V průběhu roku se pak často mění i ona státem regulovaná cena, takže se celkem často stává, že lék, který nemocný bere třeba 3 roky bez doplatku se náhle změní v lék pojišťovnou nehrazený a lékárník požaduje po vyděšeném nemocném doplatek 3 tisíce. Následuje telefonát do ordinace s otázkou, jestli se lékař nezbláznil a proč mu to dělá. Zdůvodnění je pro pacienta často obtížné a nesrozumitelné.

Nutno podotknout, že tento systém je každoročně podepisován v tzv. dodatku smlouvy o poskytování zdravotní péče. Což je de facto nutností, aby ordinace mohla vůbec léčit. Nějaká představa o individuálním vyjednávání je v úrovni sci-fi.

Platí navíc přímá úměra, že čím více specializovaná ordinace, tím samozřejmě náročnější pacienti a dražší léčba. Lékař nemá možnost ovlivnit cenu léku a rovněž nemůže „podléčovat“, tedy aplikovat léčbu preparáty, které jsou méně účinné, škodlivější ve vedlejších účincích.

Jedinou možností obrany je paradoxně krok, který se zdánlivě jeví jako neetický. A tím je ukončení drahé léčby u pacienta s tím, že si má najít jinou ordinaci, s jejíž hledáním mu musí pomoci ten, kdo to všechno způsobil. A tím je zdravotní pojišťovna. Protože, když nemohu léčit tím, co bych považoval za správné, nemohu léčit vůbec.

Zbývá ještě jedna varianta. A tou je prostě nechat si strhnout mnohdy mnoha desítek tisíc vysokou srážku a tím de facto zaplatit nemocnému léky z vlastní kapsy.

Otázkou pak je, co je z výše uvedených dat více etické.