Ministerstvo zdravotnictví otevřelo vrátka k svobodnému rozhodnutí pacienta vybrat si operatéra, porodníka či jiného lékaře provádějícího diagnosticko-léčebný výkon za peníze v rámci nemocniční péče. Český občan měl již dávno možnost vybrat si ambulantního lékaře provádějícího také různé výkony, někdy totožné s těmi, které se provádějí v nemocnicích. Za ně ale platit nemusel. Novinkou je platba za volbu lékaře, který výkon provede v nemocnici.

Jde o pokus ministerstva sjednotit postup při výběru poplatků za volbu lékaře, a to pouze v nemocnicích, které řídí. Jak to bude v jiných (krajských, městských, akciových), nevíme. Jde o doporučený postup a jednotlivé nemocnice si mají připravit vnitřní předpisy a vydat vlastní ceník. Výše platby pouze nesmí přesáhnout u řadového lékaře pět tisíc korun za výkon a u přednosty či primáře patnáct tisíc.

V čem ale toto sjednocení (mimo uvedené limity a nařízení, že platící nesmí "předbíhat" neplatící) je, když si každá z těchto státních nemocnic stanoví vlastní postup a ceny? Není ani jasné, zda mají ambulantní lékaři provádějící stejné výkony jako nemocnice právo vyvěsit si také svoje ceníky.

Nepsanou myšlenkou uvedené novely je zabránit či omezit korupci ve zdravotnictví. Opravdu si myslíme, že uvedené částky zaplacené v pokladně nemocnice, z nichž pacientem vybraný lékař dostane část, kterou bude dále zdaňovat, korupci zabrání? Podle magazínu Respekt existují "neověřená svědectví, že se v současnosti třeba za přítomnost konkrétního porodníka u porodu v Praze nelegálně platí od deseti do padesáti tisíc".

Nevím, zda si při hledání této české cesty její autoři uvědomili (byť to nechávají na jednotlivých nemocnicích), že středoevropská nemocniční péče je organizačně postavena na jiných základech než anglická či americká. Tam vedle sebe stojí v nemocnicích samostatně pracující, plně kvalifikovaní lékaři-konzultanti, kteří mají k ruce několik mladších kolegů v různé fázi jejich výcviku. Pacient volí pouze mezi konzultanty. Ti nad sebou ale nemají žádného přednostu či primáře.

Ve střední Evropě stojí tradičně v čele nemocničního oddělení či kliniky přednosta, eventuálně primář a jeho zástupce. Ti pak řídí oddělení nejen medicínsky, ale odpovídají i za jeho ekonomiku. Samozřejmě odpovídají také za výcvik mladých kolegů a rozhodují, kdo koho bude operovat, protože znají schopnosti a limity lékařů. Že by si v těchto státem spravovaných institucích – a to je třeba zdůraznit – řadový lékař přivedl svého platícího pacienta, je obtížně představitelné. Těžko bychom takovou nemocnici našli v Rakousku či v Německu. Samozřejmě i řadoví lékaři – pokud mají příslušnou kvalifikaci – mohou chodit operovat privátní pacienty, ale do privátních, nikoli státních nemocnic.

Proč opakovaně zdůrazňuji českou cestu, kterou se ministerstvo ubírá? Podle mého názoru jsou v Evropě systémy privátního pojištění, které fungují desetiletí a které dříve fungovaly i u nás. Není třeba vymýšlet již vymyšlené. Určitá nedůvěra k novému systému je ostatně vidět z postoje většiny ředitelů fakultních nemocnic, kteří se k němu stavějí rezervovaně až skepticky.

MfD, 5.6.2012

Autor je lékař, III. chirurgická klinika 1. LF UK, FN Motol