Máme-li mluvit o úplatcích, je třeba v první řadě definovat úplatek. Čeština zná slova předplatit, zaplatit, oplatit, vyplatit, splatit, přeplatit atd.. Všechna vypovídají o vztahu pouze dvou stran – plátce a příjemce platby. Uplatit však vyžaduje třetí stranu, na jejíž úkor získá uplácející výhodu. Úplatek se vždy odehraje „pod stolem“. Úplatky „na stole“ jako ve známém případu „pět českých na stole“, končí u soudu.

Česká společnost žije bohužel v korupčním prostředí a málokdo by věřil, že zdravotnictví je oborem lidské činnosti, jemuž se tento jev vyhnul. Korupce je vždy tam, kde je něčeho nedostatek, nebo tam, kde má někdo monopol, například ve formě razítka, které buď dá, nebo nedá. Příčinou korupce v českém zdravotnictví je nedostatek. Ne však nedostatek možné péče, kterou je české zdravotnictví schopné poskytnout, ale nedostatek financí, tj. všeobecné pojištění a platby státu, potřebných k poskytnutí této péče.

Odejdou-li lékaři, jak hrozí, může to ovlivnit i vlastní kapacitu našeho zdravotnictví. Pak nepůjde pouze o nedostatek peněz, ale o nově vzniklý reálný nedostatek péče.

V každém případě je zde nedostatek a bude větší – tedy živná půda pro korupci. Problém nedostatku financí ze všeobecného pojištění či platby státu za důchodce, děti, zdravotně postižené, vysokoškoláky a nezaměstnané řeší státy různě. Každý svobodný občan má ale mít právo volby a uhradit to, co mu všeobecné pojištění není schopné nabídnout. Např. v Anglii jsou v rámci všeobecného pojištění kontrolovatelné pořadníky na operace, na některé se čeká až dva roky! Na dotaz, zda tam za úplatek někteří pacienti získají výhodu a předběhnou, je odpověď snadná. Jednak by za malý úplatek zdravotník neriskoval svou pověst, jednak není důvod, aby pacient dal velký úplatek, když může být za stejnou sumu ošetřen privátně, tedy podle svého přání a zcela legálně. Každý občan má zkrátka na vybranou.

Mimo slovo uplatit je však ještě jiné, které také vyžaduje třetí subjekt, a to je „připlatit“. Připlatíme si přece, abychom získali výhodu proti těm, kteří si pouze zaplatili. Připlatit si (ať už za hotové nebo připojištěním) je ale „nad stolem“, tedy legální a pro stát zajímavé i tím, že je zdanitelné.

Ať to náš stát doposud nevidí nebo spíš nechce vidět, v každém případě svým nejednáním podporuje korupční prostředí ve zdravotnictví. V budoucnu by tedy měl zajistit, aby si pacient mohl připlatit, aby neměl důvod uplatit. Na co si vlastně může připlatit? Podle mého názoru pouze na to, aby si určil, kdy bude ošetřen, kde bude ošetřen a kým bude ošetřen. Připlatí si na některé léky a materiály, které všeobecné pojištění není schopno uhradit. Lékař sám by ale měl vždy eticky postupovat tak, aby byl pacientovi co nejprospěšnější. Takže nemůže dělat rozdíl mezi privátními a ostatními pacienty tím, že bude těm a oněm jinak léčit zápal plic, odstraňovat slepé střevo, nebo nádor.

Právo, 1.10.2010

Autor je přednosta III. chir. kliniky LF UK a FN Motol