Nevím, k čemu je tento výzkum dobrý a jak jeho výsledky ovlivní reálný život v naší zemi. Mohli jsme se dozvědět, že to je také dvacet či čtyřicet procent populace, která úplatky ve zdravotnictví dává, nebo jakékoliv jiné číslo, ale to je tak všechno, co s tím – jak říkal Jára Cimrman – můžeme udělat.
Pamatuji, jak jsem v 60. létech minulého století pracoval v západním Německu, a na dotaz, jak se zachovat, kdyby mi pacient během léčení či po něm chtěl něco dát, jsem dostal jednoduchou odpověď: tady vám nikdo nic dávat nebude. Byl tam jiný systém financování zdravotní péče. Část pacientů měla všeobecné pojištění a část privátní, někteří platili péči přímo.
Proč se tedy u nás každý třetí pacient uchyluje k úplatku a tam ne? Spíše než pátrat po jevu samém je třeba hledat jeho příčiny. Že se v Čechách uplácí i jinde, víme všichni.
Úplatkem (pokud za něj nepovažujeme bonboniéru či láhev něčeho ostřejšího danou pacientem při odchodu z nemocnice) se uplácející snaží ovlivnit službu, která je z jeho pohledu nedostatečná. Co vlastně úplatkem může pacient ve zdravotnictví ovlivnit? Jako chirurg se přidržím oboru, v kterém pracuji.
Pacient by si přál ovlivnit termín ošetření (nástupu do nemocnice), eventuelně nadstandardní pokoj a výběr člověka, který ho bude operovat. V případě potřeby při operaci užitého materiálu, např. kloubní náhrady (dražší, kterou Všeobecná pojišťovna neproplácí). Za toto vše je ochoten uplatit. To vše ale bylo již v 60. létech v Německu obsahem připojištění. Nikdo se tomu nedivil a nikdo to nepovažoval za neetické.
Všichni ale víme, že vlastní výkon, například odstranění plíce, mandlí či porod, nelze jiným způsobem provést pacientovi platícímu všeobecné pojištění a jiným způsobem tomu, kdo je připojištěn. I my dnes, stejně jako občané západního Německa tenkrát, máme spoluobčany s menšími a jiné s většími příjmy. Jak bohatí, tak chudí se svými příjmy různě nakládají. Někteří šetří a rádi by si oficiálně připlatili, až budou nemocní. Náš systém jim to ale neumožňuje, a tak si formou úplatku snaží koupit svobodu svého rozhodnutí. Jiným je to jedno a raději si své peníze „užijí“.
Čtenáři by se mohlo zdát, že tito pacienti „předběhnou“ ostatní, že kapacita českého zdravotnictví se dále zvětšovat nemůže. Pravda to není. Jediné, co limituje výkonnost českého zdravotnictví, jsou stávající prostředky pojišťoven. Jsme schopni ošetřit více pacientů. Jejich počet limitují pojišťovny, jak všichni lékaři vědí. Ošetření více pacientů (dnes klientů) při limitujících zdrojích je neřešitelné. Všeobecné zdravotní pojištění nikde na světě nepokryje potřeby všech pojištěnců v celé šíři podle jejich momentálních potřeb.
V Anglii to řeší tak, že jsou v rámci Národního zdravotního systému pořadníky. Na dotaz, zda se za úplatek někdo nesnaží pořadník změnit, se mi dostalo jednoduché odpovědi: za malý úplatek by to nikoho ani nenapadlo a větším obnosem není třeba uplácet – pacient vstoupí do systému jako privátní, a nedává tedy obálku pod stolem, ale nad stolem.
Před dvaceti lety jsme získali svobodu, ale pouze ve zdraví. Kdy také v nemoci, není ovšem v moci lékařů.
Právo, prosinec 2009