Neviditelný pes

ZDRAVOTNICTVÍ: To jsou paradoxy, pane sládku

28.5.2016

To by řekl nejspíše Ferdinand Vaněk, kdyby poslouchal debatu na ČT 24 věnovanou euthanasii.

Právník JUDr. Hamerský předkládá opakovaně svůj návrh o uzákonění euthanasie do našeho právního řádu. Včera dostal zhruba hodinový prostor k objasnění svého záměru a stanoviska, proč tak činí. Argumentoval mimo jiné tím, že zhruba 2/3 našich občanů žádají možnost ukončení svého života dle vlastního přání. Poukázal na to, že v zemích Beneluxu se tato praxe provádí zhruba čtrnáct let. Postrádá právní normu, která by vyvinila lékaře, který by se k takovému kroku odhodlal.

Proti němu se postupně vystřídal politik za KDU-ČSL, který dle svého přesvědčení upřednostňuje kulturu života před kulturou smrti. Dalším byl novinář, který před cca šesti lety navštívil Švýcarsko a zajímal se o kliniku Dignitas, kde se provádí tzv. asistovaná sebevražda. Dokladoval, že jde především o velmi dobrý byznys, neboť než se žadatel o smrt dočká vyplnění svého přání, zaplatí poměrně značné sumy. Posledním diskutujícím byl vedoucí katedry lékařské etiky Marek Vácha, který mimo jiné pronesl poměrně zásadní větu, že je podstatný rozdíl, jestli zabíjí nemoc, nebo lékař. Do diskuse vnesl i tvrdá data z Belgie, kde způsobem aktivní euthanasie zmírá zhruba 2 % lidí.

Autoři onoho pořadu bohužel jen lehce zmínili existenci tzv. pasivní euthanasie (dnes nazývané správněji paliativní péče), tedy situaci, kdy se nemoc či stav nemocného dostane do takového stadia, kde je další prodlužování této léčby již bezúčelné a pro nemocného obtěžující. Tento způsob je v našich podmínkách zatím jediný, kdy lékaři nehrozí obvinění z trestného činu, na rozdíl od případného provedení aktivního sprovození ze světa či rady nemocnému, jak svůj život ukončit.

JUDr. Hamerský však v samém závěru uvedl cosi, pro co nemá sebemenší opodstatnění. Na otázku moderátora, kolik lékařů je pro aktivní euthanasii, řekl, že podíl zastánců a odpůrců v lékařské obci kopíruje názory laické obce, uvedené výše. Jako jednoho z propagátorů euthanasie uvedl známého chirurga prof. Pavla Pafka.

Pokud je mi známo, v lékařské obci nikdy neproběhla žádná studie, kde by se lékaři - i anonymně - vyslovili v takovém počtu pro uzákonění aktivní euthanasie. Naopak - velmi prestižní seminář před cca třemi lety v Praze, kde bylo zhruba 400 lékařů - odmítl podobný postup téměř jednoznačně (výjimkou byl právě prof. Pafko). Na rozdíl od JUDr. Hamerského se pohybuji v prostředí většího počtu lékařů a ani jeden (opakuji: ani jeden) nezastává postoj prof. Pafka.

Požadavek na předčasné ukončení života samozřejmě zaznívá po mnoho století a je téměř vždy signálem, že lékařská péče selhává. V rozhovorech s nemocnými jsou meritorními důvody strach z bolesti, bezmoci a opuštěnosti. Všechny tři důvody by měly být impulsem ke zlepšení situace umírajících a nikoli k podání jedu a tím „vyřešení“ problému. Pokud by naši předkové postupovali podobným způsobem, byl by pokrok v medicíně na úrovni přikládání pijavic. Každý laik je schopen říci nemoc, která ještě před několika desítkami let znamenala jistý rozsudek smrti. Dnes jsou tyto choroby buď vyléčitelné, nebo léčitelné natolik, že je délka i kvalita života jen málo odlišná od zdravé populace.

Dnešní společnost je plná paradoxů. Na jedné straně zachraňujeme předčasné porozené plody, které by bez intenzívní péče v inkubátorech nikdy neměly šanci přežít. Na straně druhé vymýšlíme postup, jak život ukončit a to i v případech, kdy nejde o nemoc, ale jen o „únavu životem“. (známé případy v Beneluxu).

Jde o kluzký svah. Po případném uzákonění by zpočátku byly úzkostně dodržována všechna pravidla, aby po nějaké době (a to připustil i JUDr. Hamerský) nastaly nějaké výjimky, zřetele hodné. V samotné Belgii již mohou o euthanasii žádat i děti, nyní je již požadavek, aby za člověka, který již není schopen o svém osudu rozhodnout, mohli toto provést lékaři.

Možnost zneužití institutu zákonné euthanasie pro případné majetkové či jiné důvody v podobných případech nelze nikdy spolehlivě vyloučit.

Doufám, že mezi poslanci se najde dostatek jedinců, kteří nepřipustí vypuštění džina z láhve. On se do ní totiž v tomto případě už nikdy nevrátí.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



zpět na článek