Všichni to známe. Bylo tomu tak od dob nejstarších pamětníků až do dob Julínka. Čekárna zdravotnického zařízení. Lavice obsazeny z osmdesáti procenty postaršími dámami. No …dámami?!? Staršími občankami…… ne, to je tady blbě. Takže rovnou k věci: Starými babkami.

Babky v této situaci v čekárně obvodního lékaře se vyznačují dvěma základními typy chování. Buď sedí, hlavy u sebe a „špitají si“ podle jejich výrazu zřejmě nanejvýše důležité, možná i životně důležité informace. O kousek dál sedí jiná babka, špičatý nos a bradu vytrčenou dopředu a její celý postoj veřejně vyjadřuje přesvědčení, že ona, ona tady zrovna s těmahle nechutnejma drbnama nechce být v žádném případě spojována. Neb ona je solidní a seriozní osoba. A v čekárně čeká a neklábosí.

Ovšem v případě, že přijde nějaká její kamarádka, přehodnotí svůj postoj a skloní hlavu k šeptání s tou, s kterou ona mluví.

Dámy si během diskuze pečlivě hlídají svoje vysezená místa a běda tomu, kdo by se je snažil předběhnout! Pak se všechny babice spojí v jeden šik a jak husitské voje vyrazí s hlasitým pištěním do boje za svoje práva.

Když na dotyčnou přijde řada, důstojně se zvedne prohodí pár slov se sestřičkou, aby ostatní viděli, že ona tady není jen tak někdo, ona to tady zná a podle toho se s ní zachází, víme?!?!

Zpoza tenkých papundeklových socialistických dveří pak občas slyšíme zoufalý pokus obvoďáka zarazit lavinu slov a zbytečných informací. Lékař marně vzdoruje a bába mele a mele a mele, až se konečně vynese ven, v ruce hrdě třímá několik receptů a…. No a často se posadí zase na tu samou lavici k nějaké kámošce a už zase hlavy u sebe a špity špity špity. V případě, že obvoďačkou je postarší lékařka, což je dnes většina případů, je to horší. Dámy - pacientka i lékařka – se dobře znají, znají své sousedy, bývalé nebožtíky manžely, děti a vůbec mají obrovské množství novinek, které si musí sdělit. Takže po půlhodině, když jste vyslechli celý rozhovor ve stylu „ona mi povídala a já jsem jí ale řekla a vona ……“ ještě lékařka vyprovodí starou známou a ve dveřích si vzájemně sdělí několik důvěrných informací o tom, že třeba starý Novák je na tom špatně, a že aby si ty pilulky brala hned od zítřka a aby pozdravovala doma a tak.

Ptáte-li se, kde jsou dědkové a proč o nich nemluvím, je to tak. Dědkové jsou nedostatkovým zbožím. A navíc nesnáší fronty, shromáždění většího počtu starších dam a už vůbec ne nějaké vysedávání v čekárnách. Když jdou k doktorovi, to už musí být. Města i vesnice se hemží celými houfy vdov. Přeživší dědkové v podvědomém pudu sebezáchovy prchají tu do hospod, tu do sklepních dílen, různých boudiček a zahrádek. Anebo do parku. Tam vysedávají na lavičkách v celosvětovém tajném sdružení, přestože nejsou proletáři, co se spojili. Jsou totiž sjednoceni myšlenkou, že když je konečně ta bába někde na drbech, tak oni mají pokoj a parkem taky možná půjdou nějaký hezký holky, na kterých si potěší svůj již slábnoucí zrak.

Přiznejme si tedy, že Julínkova zdravotnická reforma se ve skutečnosti dělá z velké části kvůli babkám. Babky byly po desetiletí neúnavnými navštěvovatelky zdravotnických organizací, kde si zdarma v teple pokecaly s kamarádkami, dozvěděly se, co je nového, vyfasovaly nové léky na staré neduhy a tak vůbec. S jakou rozkoší si pak vzájemně vykládaly: „Máňo, já ti říkám, ty tvoje léky jsou naprd!To mně napsala pani dochtorka tydle žlutý, ty ti mi pomáhaj na všechno. I na větry! Co ti to předepsala? Vono ti to nepomáhá? Tak si vem tydle dva žlutý prášky ode mě, ty jsou báječný!„

A jedna babka přitom má křečový žíly a vysoký tlak a druhá rozhašený žlučník, ale to jim nevadilo. Mají se čím bavit.

A v tom to je, jak říká ten koktavý komik . Tahle sranda ročně stojí miliardy. Ty babky jsou v tom ale trochu nevinně. Atomizované rodiny dvou lidí jsou sociálně strašně nebezpečné. Zvláště ve státě, kde prakticky z mezilidských vztahů zmizela církev a dobročinné organizace. Tedy skutečně dobročinné organizace směřované dovnitř společnosti a ne sbírající staré brýle do Afriky, kde je pak místní gangy prodávají za neskutečné ceny.

Takže ono dneska ani dost dobře nejde si pokecat s farářem. Což byla po staletí význačná funkce církve. Krotit, ovládat a zaměstnávat starší dámy, stále však plné energie a nezkrocených vášní. Dneska farář přijede jednou za 14 dní na mši a navíc je to cizí člověk. Babky jsou vedle!

Psychiatři, kteří tuto úlohu suplují v USA a jiných rozvinutých státech, nemají čas a psychologové jakbysmet. A když jsou soukromí, mají ceny, že na ně babky nedosáhnou. Tak kam se má chudák osamělá babka vrhnout? A navíc chodit k psychoušovi, tedy mezi blázny, je takový žinantní!

V moderní společnosti existuje sociální hlad. Samotné babky, zoufalé ve svém osamocení, hledají jakoukoliv možnost kontaktu.

V době normalizace jsem skončil na OPBH. Na Domovní správě. A brzo jsem se tam, tak jako každý, seznámil s houfem rotujících babek, které měly týden přesně rozvržený. Taková parta babek například v pondělí šla na ONV na sociálku anebo na byťák. Tam se dalo postěžovat a pokecat. V úterý byl na pořadu dne většinou obvoďák. Zde se vydrželo celé dopoledne a popovídali jste si s odborně vzdělaným personálem o svých chorobách, což je činnost, kterou starší lidé nadevše milují. Ve středu vyrazili na Domovní správu. Vždycky v čekárně došlo k čilému společenskému styku, výměně zajímavých informací a po tom, co si vyseděly frontu, ke kontaktu s personálem OPBH a zde i k možnosti požadovat třeba nové PVC, protože „Havránkovi z prvního patra už ho dostali“. Postěžovat si na uklízečku v domě , vysvětlit složité rodinné vztahy mezi synem a snachou, která tam bydlí a taky nebydlí „a když tam je , pane vedoucí, oni to dělají tak hlasitě, že já nemůžu spát, to je hrozný, to my s tátou jsme při tom byli tiší jako myšky, no já jsem slušná ženská, já na to moc nebyla, ale znáte to, chlap je chlap, s tím se nedá nic dělat a ona ta snacha tady navíc nebydlí furt, napadlo mě, že bysme za ní platili vodu jen půl měsíce, co tomu říkáte?„

Po plodné výměně informací, když si tak babka hezky vylila srdce, odcházela spokojená. A když se pohádala, často ještě spokojenější

Jednou mi řekl ekonomický náměstek: „Venco, voni tě chtěli už zase vyhodit, že jako chartista nemůžeš dělat vedoucího, ale já jsem řek tajemníkovi, že vony ty báby si tě chválí, jak je posloucháš a že by to málokdo v těch starejch Vysočanech s těma bábama z Kolbenky vydržel, tak von řekl že jo, že koneckonců něco dělat musíš a že jeho ty baby chodí otravovat už i na obvodní výbor partaje, což je hrozný! Tak si toho važ, že jsem se tě zastal!„

Další den týdne, ve čtvrtek – někdy to nechaly na další úterý, když se nepovedlo - šly babky na nějaké vyšetření do OÚNZu. Jedna měla papír na vyšetření a další dvě hurá s ní. To byla zábava na celý den. A byly tam vzdělaný doktoři a plno všelijakých přístrojů a vůbec pan doktor z polikliniky, to není nějaký obyčejný obvoďák.

Dámy ze vzdělaných rodin ve čtvrtek odpoledne stávaly frontu před knihkupectvím na novou detektivku. A když tam tak stály frontu, tak už jen tím stáním se tak nějak zařadily mezi vzdělance.

V pátek to bylo jasný. Šlo se stát frontu na maso, nejlíp bůček, zeťák má rád knedlo-zelo-vepřo. Někdy se daly urvat i játra. Tedy hovězí.

Vysočanské babky měly ještě jednu úžasnou zábavu. V sedmdesátých letech ty socialistický slepice – tím nemyslím ty babky, ale skutečný slepice - měly nějak nedostatek vápna či co a vyprdávaly samý křapky. Vejce zvané „křapky“ se pak vozily na návěsu na prodej. Neuvěřitelné množství vajec bylo složeno na platech, prodávalo se to rovnou z kamionu a museli jste si vzít vždycky celý plato, ať vypadaly vejce, jak vypadaly. Ty, co se vezly nahoře, byly pokřapaný nejmíň.

Takže, aby byly první na řadě, již od půl čtvrté ráno se v proluce před Ruským dvorem, strašlivé putyce, kde bylo možno potkati Mistra všech Mistrů Bohumila Hrabala, scházely první frontové bojovnice. Kamion přijížděl tak před sedmou. Babicí dav se vrhl na křapky – tedy křapkovitá vejce - s vítězným pocitem Matky Rodu zachránivší neviňátka před smrtí hladem. Že se pak ty vejce prodávaly ještě večer a bylo jich dost, na věci nic neměnilo. Ve frontě byl uskutečněn potřebný sociální kontakt.

Takže 30 korun za návštěvu lékaře je vlastně poplatek proti babkám. Protože ty každotýdenní návštěvy lékařů a zdravotnických zařízení vůbec se po zrušení bytových podniků ještě zmnožily a každá své cti dbalá babka nemohla odejít od lékaře bez receptu. Jedno na co. A hlavně aby jich tam bylo napsáno co nejvíc, těch předepsaných léků, co byly zadarmo. Takže tak.

Co s tím, nevím. Je mi těch babek líto. Jsou samotné, nikdo na ně nemá čas, doba, kdy s nima chlapi laškovali, je tak vzdálená, že to snad ani nebyla pravda, a co ony, chudinky?

Nevím co, “ony“. Ale je jasné, že na tyhle srandičky se nemohou rzfrcat miliardy ze zdravotního pojištění, na acylpyriny, které nepotřebují, a vůbec na prášky, které jim napíše lékař, jen aby se jich zbavil. Pro všechny celkem za miliardy. Tenhle jeden z nejdražších kolotočů na světě je nutno zastavit.

Jestli to nechápou soudci Ústavního soudu, tak běda nám. Pak toho o životě v této zemi a ekonomických problémech mnoho neví.

V Praze dnes částečně supluje sociálku pro staré babky Tesco se svýma autobusama, co je vozí na nákupy a ještě jim posílá barevné letáčky . Ale to je málo!!!!

Takže co s těma babkami, sakra?! Osamění je strašlivá bolest. Bolest duše. Ale návštěvami u obvoďáků se nevyléčí. A navíc je to tak strašně drahý léčení, že na to nikde nikdo nemá.

Co s tím udělá Julínek? A co Rath? Po něm za čas zbudou dokonce dvě babky. Tak by se měl sakra snažit!