Impulsem k tomuto článku je nedávná úvaha publicisty zabývajícího se dlouhodobě zdravotnictvím. Její téma však není podstatné - zaujal mne dílčí, mimochodem vyjádřený, „samozřejmý“ názor: „Celkový zdravotní obraz pacienta zná jen jeho lékař“ a „přenesení odpovědnosti za zdraví člověka z lékaře na lékárníka zavání zločinem“.

Autor vyjádřil jeden z „neměnných postulátů“ českého zdravotnického povědomí odborného i laického. Je možné, že jde o názor omezující flexibilitu, účinnost, účelnost i vstřícnost zdravotnického systému, navíc i s negativním obecným kontextem?

Český přístup je monopolně doktorocentrický. Váže odbornou zdravotní péči primárně na lékaře a výkon lékařské profese na zdravotnická zařízení. Lékař je chápán jako záruka vědecké odbornosti a „kvality“ a vazba na zdravotnické zařízení jako prevence poklesle podomního podbízení služeb (návštěvní služba „z ordinace“ do domácnosti klienta je pochopitelně možná) - mimo tento rámec domněle hrozí úpadek, rozlévá se doplňková péče pomocných profesí, ba zuří šarlatánství. Jenže ...

Jenže současně může být ve hře nadutost, cechovní monopolizace, konzervace historických stavovských privilegií – možná zkostnatělých a již nepřiměřených, obecná tendence k centralizaci moci.

Jako historická analogie může sloužit po staletí trvající despekt akademických lékařů k chirurgům. Ještě v 19. století bylo možno obdobně brojit, že „celkový zdravotní obraz pacienta zná jen jeho lékař a přenesení odpovědnosti za zdraví člověka z lékaře na chirurga zavání zločinem“.

Analogií z oblasti monopolizace služeb a příjmů za ně je zase lítý boj, který vedli ve 20. století v USA lékaři proti údajně šarlatánským chiropraktikům, tedy fyzioterapeutům. Spolupráce s nimi byla zapovězena; porušení trestal stavovský zákaz praxe ---.Dnes se nepochybuje, že lékařskou vědou tehdy podporované a nadměrně prováděné operace páteřních plotének často uškodily (o neúčelnosti nehovoře). Šlo o tvrdý konkurenční boj, který nakonec řešily nejvyšší soudní a správní instance.

I když výsledky funkčního přístupu fyzioterapeutů (včetně jejich pomoci vrcholovým sportovcům) dnes hovoří přesvědčivě, akademičtí lékaři zhusta stále kontrolují rentgeny i jinak „u bolavých zad“ morfologický stav tkání, zda by přeci jen nebylo vhodné někde seknout, říznout, cosi infundovat a považují to za nadřazené fyzioterapii.

Doktor je ale synonymem vyšší kvality především tam, kde je nedostatkovým zbožím a ostatní zdravotníci jsou opravdu méně kvalifikovanou levnou náhradou. Naopak kvalitně (což nemusí být bohužel systémová samozřejmost) vysokoškolsky vzdělaní odborníci v ošetřovatelství, fyzioterapii, ergoterapii, psychoterapii, farmacii ... lékaře ve své problematice překonávají.

Týmová práce dnes z lékařského hlediska není jen o umění „velet různorodému houfu“, ale také o umění sdílet kompetence - s jinými lékaři i s nelékařskými odborníky. Ostatně jde o úlevu v záležitostech, kterým lékař moc nerozumí a které ho tedy ani nebaví. Jen ta pozice systémové nadřazenosti drhne.

Optimalizace souhry a kompetencí mezi zdravotnickými profesemi i mezi zdravotníky a pečujícími laiky dnes představuje jednu z priorit rozvoje zdravotnického systému - jeho účelnosti, flexibility, pacientské vstřícnosti i odbornosti (kvality, účinnosti) mimo okruh „doktorských preferencí“.

Zárukou bezpečnosti a prospěchu pacientů není „hochnóbl tituláž“ a cechovní příslušnost zdravotníků, ale jejich skutečná dovednost a zodpovědnost. Jenže to vyžaduje účinnou kontrolní činnost jako garanci kvality a detektor zneužití prostředků i kompetencí. Jenže kontrola se snadněji provádí papírově „z tepla kanceláří“ dle formálních parametrů včetně alibistického, „to je v pořádku, o tom rozhodl lékař“.

Pokud bychom akceptovali, že čeští nelékaři na vyšší kompetence „nemají“ znalostně či osobnostně, byla by chyba v systému jejich výchovy: „nejsou schopni převzít kompetence, protože nejsou k jejich převzetí vychováváni, takže je nemají, takže k nim nejsou vychováváni, takže je nejsou schopni převzít ...“

Potenciál kvalitně vzdělaných a kompetencemi nadaných nelékařů je obrovský, i když „nebudou znát celkový zdravotní obraz pacienta“ jako jeho praktický lékař (ostatně se v tom nijak neliší od lékařů-specialistů dbalých „svého“ orgánu či výkonu). Takže ani „přenesení odpovědnosti zakonkrétní aspekty zdraví člověka z lékaře nezavání zločinem“ – ba naopak. Škoda, že v prosazení neparametrických změn zatím nepomohou – ke své škodě - ani ekonomové, zaboření do parametrických kalkulací, ani pacienti, kteří nevědí, co je možné, a souhlasí s tím, že vědět nepotřebují, neboť se do organizování lékařské magie plést nemají.

Jde o zásadní střet dvou modelů. V prvním jsou v zásadě lékárníci „nádeníky pro míchání lektvarů z určených složek, pro podávání a prodávání určených krabiček“, zdravotní sestry jsou „nádenicemi k mytí, přebalování, odbírání a rozdávání“, fyzioterapeuté jsou „nádeníky v rozhýbávání a provázení“ atd. Ve druhém modelu jsou všichni kreativními odborníky s primární zodpovědností za své pacienty.

První pojetí svádí ke snižování vzdělanostní úrovně a šetření mzdovými náklady na pomocné práce. Druhé pojetí zkvalitňuje dle zahraničních zkušeností služby o značný počet pacientů, klade nároky na zodpovědnost, vede k osobnostnímu růstu a sebehodnocení.

V tom spočívá i zakotvení přístupu ke zdravotnickým kompetencím do nejobecnější sociální problematiky: buď „nádenická“ společnost rozsáhle zbavená břemene zodpovědnosti, přenesené na malé skupiny, nebo společnost zodpovědných občanů schopných a žádajících přejímat kompetence, nést riziko, koordinovat vzájemně své činnosti.

Nejde o zpochybnění přirozeného rozvrstvení společnosti či její přirozené elity, nýbrž o zvažování možnosti jak napomáhat zvyšování sociálního kapitálu a postojů především tzv. střední třídy, tlačené u nás do „nádenických“ pozic.

Budou-li se lidé, kteří rozhodují či vytvářejí obecné povědomí o zdravotnických službách, automaticky domnívat, že „přenesení odpovědnosti za zdraví člověka z lékaře na jiné profese zavání zločinem“, budeme se točit v začarovaném kruhu.