Ve svém článku bych se rád zaměřil právě na tolik diskutované poplatky u lékaře.
Problém těchto poplatků spatřuji zatím v několika polohách. Z hlediska organizace této sféry je si potřeba uvědomit fakt, že v naší zemi bylo dosud prakticky zdravotnictví úplně bezplatné, samozřejmě kromě toho, co dal každý z nás na daních či na zdravotním pojištění. Neplatila se žádná spoluúčast, snad kdysi jedna symbolická koruna manipulačního poplatku za recept. V naší kultuře je to tedy zafixováno jako velká společenská vymoženost, což byla nepochybně pro každého příjemná výhoda. Bohužel však, když je něco zadarmo, vyvolává to i některá negativa. V našem případě někteří lidé tuto péči zneužívali.
Dovolím si jeden příklad z trochu odlišné sféry, nicméně princip je stejný: Vzpomínám si, jak v době, když byly potraviny dotovány a chleba byl levnější než samotná mouka, vedlo to lidi k tomu, že chlebem krmili domácí zvířata. Něco podobného se vyvinulo také ve zdravotnictví. Desítky let všichni zdravotníci sloužící v jakékoliv pohotovostní službě, ať ve městě či v podhorských vesničkách, neustále uváděli, že k nim chodí lidé, kteří tam skutečně nepatřili. A to nemám na mysli ty pacienty, kteří se domnívají, že jsou nemocní a z obavy o své zdraví navštíví pohotovost v kteroukoliv denní i noční dobu, přestože se nakonec ukáže, že se jedná o planý poplach. To je problém medicíny a její nejistoty. Mám na mysli občany, kteří evidentně věděli, že jim nic vážného není a že se svojí banalitou mohli k lékaři zajít dopoledne či večer. Jim se to ale prostě jindy nehodilo a hlavně nechtěli nikde čekat. Proč by si tedy nemohli přijít tehdy, kdy jim to vyhovuje a nic je to nestojí?! V tomto směru je zavedení poplatků opravdu potřebné, neboť celé naše zdravotnictví musí hledat systém a rozvíjet mechanizmy, jak pacienta vtáhnout do odpovědnosti za čerpání finančních prostředků, a to jak prostřednictvím odpovědné životosprávy a nerizikového chování, tak cestou uvážlivé konzumace péče v době, kdy ji potřebuje.
V medicíně na rozdíl od jiných potřeb, kde se dá jasně definovat, že už máte dost na to, abyste se například uživili, a další peníze již utrácíte za jídlo, protože jste např. gurmán, se tato ostrá hrana přesně určit nedá. Nelze jasně definovat, kdy už přestává být požadování další léčby standard a pokračování se stává určitou rozmařilostí. Je proto potřeba každého člověka zainteresovat, aby si hlídal své zdraví a nečerpal zbytečně lékařskou péči. Ale zároveň je také třeba dát jasně najevo i lékařům, že mají svůj díl odpovědnosti, který po nich musí chtít nejen organizátoři zdravotnictví, ale i pacienti. Když nejsou i lékaři alespoň trochu nuceni šetřit prostředky, dají třeba i jen z dobré vůle pacientům raději zbytečně o něco více, než aby složitě vážili, co již není rozumné. A to vše je třeba formou mírného, ale stálého nátlaku neustále lékařům i pacientům připomínat. Ne samozřejmě proto, aby byl pacient zbytečně vystavován riziku a lékař nucen k šetření za každou cenu, ale proto, aby se peníze nevyhazovaly na zbytečné banality, které např. lze léčit odpočinkem a horkým čajem nebo úpravou životosprávy. Jen tak se potřebné prostředky dají rezervovat na takové stavy, kde opravdu nelze účinnou léčbu bez velmi drahých technologií poskytnout.
Existují dvě cesty, jak toho dosáhnout. Jedna jsou diskutované poplatky, které mají alespoň malinko odrazovat pacienta a nutit ho přemýšlet, zda lékaře skutečně potřebuje a druhá cesta, o které se zatím mnoho nemluví, přestože je ještě důležitější, je starat se o své zdraví tak, aby každý potřeboval zdravotní péče co nejméně. A také aby se každému připomnělo, když už u lékaře musí být, že se alespoň nepatrně musí spolupodílet na stravě, hotelových službách v nemocnici a nebo prostě jen na tom, že na něj někdo čeká, aby mu pomohl.
Zmínil jsem se o základní genezi regulačních poplatků, na kterou se trochu zapomíná. Kolem tohoto nepopulárního kroku se vedou politické diskuse ve smyslu, že vláda nám sebrala naši skvělou vymoženost – lékařskou péči zadarmo - a nutí nás za ni platit. Já se domnívám, že kdybychom do dneška měli rohlíky zadarmo a najednou za ně museli platit, což je věc, kterou dnes každý naprosto přirozeně akceptoval, mnoho lidí by protestovalo úplně stejně, jako když se dnes zlobí na poplatky. A mimochodem, potravu, kterou si každý z nás musíme běžně platit, potřebujeme ke svému životu snad ještě víc, než potřebujeme péči o zdraví.
Je třeba se zmínit ještě o jedné stránce této problematiky. Regulační poplatky jsou výrazem spoluúčasti a také určité solidárnosti, která je ve zdravotnických systémech vždycky potřeba. V každé společnosti by měli být vždy zdraví lidé solidární s těmi nemocnými, jako jsou solidární bohatí s chudými. Výsledek je, že se vyberou nějaké peníze, které se předistribují těm nejpotřebnějším. Pokud tedy zaplatíme 30 korun za každou návštěvu u lékaře, lze to pokládat nejen za demotivující složku, abychom si tuto návštěvu rozmysleli, když to skutečně akutně nepotřebujeme, ale navíc i za jakýsi výraz spolupodílení se na příspěvku na ty potřebnější. Dovoluji si to přirovnat třeba ke koupi vánočního pohledu, kdy víme, že podstatná část jeho ceny jde na dobročinný účel. To je také asi ten důvod, proč současná vládní garnitura trvá tak trochu na tom, aby se poplatky zachovaly i u dětí, které se narodí v porodnici a které opravdu, přesně jak říká opozice, nelze demotivovat tak, aby pár dní v nemocnici neležely. U vážně a dlouhodobě nemocných lidí je nastaven pětitisícový limit, nad který se nemůže jít, i když neplatí pro poplatek za hospitalizaci. Ale i na takovouto situaci tu je řešení, kterým je sociální síť, když už někdo opravdu na základní živobytí nemá.
V současné době se na regulační poplatky nahlíží jako na prestižní záležitost a řada lidí včetně mě by od nich ustoupila alespoň u malých dětí, tak jak ostatně bylo navrhováno vládou hned na začátku. Pokud by se ale měl systém poplatků ještě dále komplikovat výjimkami a nebo zrušit úplně, „vylije se s vaničkou i dítě“ a regulace, které začínají bez rizika pro pacienty fungovat, bude potřeba dříve či později nahradit zvýšením pojistného a nebo vyšším státním příspěvkem z našich daní. Takže se nedivím ministerstvu zdravotnictví, že chce tento systém zachovat jako celek a teprve po důkladném vyhodnocení ho nějakými opatrnými zásahy částečně upravit.
A ještě něco - kam putují regulační poplatky? Otázky tohoto typu jsou lehce politicky zneužitelné - někdo může tvrdit, že lékaři za ně dostanou přidáno a koupí si třeba luxusní auto. Tak to ale vůbec není a podobné komentáře považuji za skutečně nefér. Jakékoliv zdravotnické zařízení, praktický lékař či velká nemocnice jako je třeba naše Fakultní nemocnice Hradec Králové pracuje s určitým rozpočtem. Ten se odvíjí především od plateb pojišťoven, pak jej také tvoří další zdroje na úrovni jednotlivých procent - státní dotace na určité činnosti či sponzorské dary. A právě do těchto několika málo procent spadnou i regulační poplatky (v nemocnicích budou tvořit zhruba jedno procento). Zamíchají se do rozpočtu, který je stokrát vyšší. Jestli si z toho koupí nějaký soukromý lékař auto nebo tento příjem navíc dá na péči o pacienty či na vybavení ordinace, to je sice hlavně na něm, ale také na fungujících kontrolních orgánech pojišťoven, které letošní platby lékařům už na základě poplatků pacientů lékařům upravily a dobře si hlídají, jestli lékaři poskytují péči tak, jak mají. ..
Musím však zdůraznit, že například praktickým lékařům, kteří denně vyšetří až 50 pacientů, toto přilepšení k pojišťovenským platbám skutečně náleží. Uvědomme si, že tito lékaři, kteří jsou všude jinde skutečně vážení jako pilíře péče prvního kontaktu, se léta potýkali s problémy se zdravotními pojišťovnami, na kterých jsou závislí. Zpožděné platby jim velice znepříjemňovali život a mnozí se museli i zadlužit. Nyní mají konečně šanci na vyšší příjem. Ovšem předpokládám, že na tuto skutečnost rychle zareagují pojišťovny a příjmy jim sníží…
To jsou výkyvy, které se běžně odehrávají v podnikatelské sféře, a bohužel se nevyhnou ani zdravotnictví.
V Hradci Králové 26. května 2008
ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové