Po vyslechnutí pořadu ČRo 1 Radiožurnál Dvacet minut s Martinem Veselovským jsem si musel položit otázku, uvedenou v nadpisu. Pana Veselovského dost často poslouchám a na rozdíl od mnohých z tlupy působící v ČT jej považuji za seriózního a slušného člověka, který si zve zajímavé lidi. O to více mne překvapil v rozhovoru s poslancem Evropského parlamentu p. Cabrnochem. Několikrát v závěru dvacetiminutovky dotíral otázkou, zda privatizací nemocnic nedojde k nedostatku některých zdravotnických služeb. Dokonce opakoval blbost hlásanou demagogy všech odstínů rudé o riziku náhrady zdravotnických služeb kosmetickými službami v privatizovaných nemocnicích. Ke cti p. Cabrnocha slouží, že zůstal v klidu. O to ale neběží.

Ve stavu mírného pobouření jsem se zamyslel nad tím, jak vůbec takto stupidní představy vznikají, proč, kdo je živí a opakuje? Kde se bere představa mnohých občanů (zaměstnance sdělovacích prostředků nevyjímaje), že privatizací některé oblasti výroby nebo služeb by mělo dojít k problémům, ba i katastrofám? Copak se něco takového už stalo?

Z dob bolševického "ráje", kdy často nedostatkovým zbožím byly i ty nejběžnější výrobky a služby, zbyla jen vzpomínka nás starších (ti mladší tomu často ani nechtějí věřit). Existuje dnes u nás někde převaha poptávky nad nabídkou? Osobně soudím, že občas ano, vesměs ale tam, kde je nabízejícím stát, jeho organizační jednotky nebo jím zřizované právní subjekty. Pokud Vás napadlo, že tím míním zejména zdravotnictví, zvláště pak po úspěšném pokusu ČSSD vytvořit světový rekord v počtu ministrů zdravotnictví v průběhu deseti let, završeném instalací zemského škůdce Ratha na tento post, pak vám potvrzuji zásah do černého.

K tomu mohu uvést zásadní osobní zkušenosti, které mne přesvědčily o důležitosti privátních zdravotnických služeb. Mám asi 15 let problémy se srdcem a prodělal jsem i nějaké infarkty. Jeden z nich po týdnu stráveném na lůžku interního oddělení krajské nemocnice. Na mé zvonění se sestra dostavila po čtyřiceti minutách, lékař o dalších 15 minut později. V době mého infarktu se totiž střídaly směny. Přežil jsem snad i díky vlastnímu nitroglycerinu, který nosím v peněžence. Laskavostí jednoho lékaře na koronární jednotce, kam mne převezli, jsem se dověděl o tzv. invazívních metodách, pan doktor mi opatrně naznačil, že si o to musím říci panu primáři při vizitě a že pan primář nebude nadšen. Měl pravdu, ale já jsem trval na svém. Druhý den jsem byl s pěti jinými pacienty napěchován do sanitky. Rozvezli nás do různých nemocnic po Praze a já jsem byl "vyskladněn" v Kardiologii s.r.o. Na Bulovce. Za dvě hodiny poté jsem ležel na sále a se zájmem pozoroval na obrazovce, jak mi páni doktoři roztahují a vložkují zúžená místa koronárních tepen. A stále se mnou mluvili - co, proč, jak. Prvně v životě jsem se cítil být v rukou perfektních, vlídných, milých profesionálů. Druhý den jsem jel domů a fungoval bez problémů. Pokud někdo sází na to, že s touto privátní institucí ryze nemocničního charakteru řeším své kardiologické problémy nadále, přiznávám mu další zásah do černého. Ještě drobná poznámka - dostal jsem číslo mobilu pana doktora, který mne dával do provozuschopného stavu, s tím, že nebude-li to bezprostředně na umření, nechť mne kdykoliv někdo doveze a předem volá. Pan doktor chce být u toho. Profesionální čest naštěstí ještě zcela nevymřela. Pokud si někdo myslí, že jsem něco platil, měl známé a podobně, pak je naprosto mimo.Chodím výhradně k privátním lékařům - praktickému, zubnímu, očnímu atd. Proč? Oni s vámi mluví. Nejste jen pacient, jste zákazník. Nechtěl jsem vzbudit jakoukoliv averzi vůči neprivátním doktorům - to ani náhodou. Každý, kdo zachraňuje životy, vrací zdraví, tiší bolesti, má mou bezmeznou úctu. Chci pouze na svém osobním, možná že ne zcela typickém příkladu vyvrátit strašlivý blud.