Před dvěma dny se Aston opřel do mluvky MZ, pana Tomáše Cikrta, který zareagoval poměrně vtipnou odpovědí ve formě dotazníku. Bohužel to nic nezměnilo na faktu, že Aston měl a pořád má v oné věci pravdu. Ať se pan Cikrt nezlobí, ale ač jsou jeho dílčí argumenty opodstatněné, tak mu unikly širší souvislosti. A to následující:

Lidi jsou proti poplatkům z obecného principu lakomosti (“…ať má poplatek jakýkoliv smysl, platit ho nechci, protože jsem ho předtím taky neplatil.”)

Bude trvat delší dobu než se lidi pozvolna přesvědčí, že takovéto opatření nejenom že má smysl, ale je navíc v jejch zájmu. Vláda a i ministerstvo zdravotnictví by opravdu měly udělat daleko víc na poli informování veřejnosti. A to i publikováním předběžných statistik, protože jinak je docela možné, že se mezitím mezi lidmi vžije a zakoření představa, že jim vláda zase ublížila. Argument pana Cikrta, že data jsou pouze předběžná, a tudíž nepřesná, až zavádějící, neobstojí, protože jako takové je lze prezentovat. Ministerstvo by mohlo vydat tiskovou zprávu, zhruba v tomto smyslu:

“Statisticke údaje o poplatcích za první dva měsíce jsou následujíci … V této fázi nemůžeme vůbec říct, jestli tento trend bude pokračovat a nebo se v průběhu času dramaticky změní. Pokud by tento trend v principu pokračoval, znamenalo by to, že reforma má na naše zdravotnictví pozitivní efekt. Budeme o dalším vývoji průběžně informovat.”

Pokud vláda udělá dobrou práci, je zapotřebí to včasně propagovat. Bez přehánění a nezasloužené sebechvály. Už jenom aby to lidé pochopili.

Poplatky ve zdravotnictví jsou založeny na stejném principu jako spoluúčast u pojištění auta. Pojišťovny by zbankrotovaly, kdyby lidi mohli nárokovat každý škrábanec. A zdravotnictví je ve své podstatě jedna velká pojišťovna.

Poplatky minimalizují zneužívání systému. Pamatuji si jeden kreslený vtip, ještě za bolševika – na obrázku je babička, sedí v křesle a říká:

“Ježíši, to je nuda – snad abych zavolala záchranku.”

A když už je řeč o záchrance, tak v souladu s titulkem přidám zkušenost z mého života v Kanadě, kde už čtvt století žiju:

Asi před rokem jsem opravoval auto a podařilo se mi strčit oko, kam jsem neměl, takže mi do něj šplouchnul benzín. Podle silného pálení mi bylo hned jasné, že benzín oku nepospívá. Manželka naštěstí sledovala mé počínání, a tak jsem ji požádal, aby zavolala záchranku, sám jsem se vyškrábal zpod auta a běžel do koupelny, kde jsem si do oka pouštěl teplou sprchu. Oko jsem vyplachoval ani ne pět minut a už nade mnou stál paramedik. V dalších necelých deseti minutách jsem byl na pohotovosti. Nakapali mi do oka, doktor mě vyšetřil a řekl, že je mírně poleptaná rohovka, ale že vyplachování a rychlá cesta do nemocnice totálně minimalizovaly poškození. Dostal jsem dvoje kapání a obvaz na oko a šel jsem domů. Dobrý. Za měsíc mi ovšem přišel očekávaný účet za sanitku. Padesát dolarů! A můžu říct, že jsem je rád zaplatil. Tato spoluúčast do značné miry zaručuje, že lidi zavolají sanitku jen když to opravdu potřebujou – ale potom je to služba vysoké kvality.

petr.kolar@canada.com