Spoluúčast pacienta na lékařské péči je v Evropě (tedy v oblasti, kde se nachází i Česká republika) naprosto běžným jevem. Vedle regulace má ještě funkci avíza, že péče něco stojí.

Jsem ještě pamětníkem Ústavů národního zdraví na více úrovních. Od městských, okresních až po ty krajské. Všude byla péče bezplatná a pro všechny. Tedy myšleno pro proletariát opravdový, nikoli ten, který okolo opravdového proletariátu jen prolétal ve vozech Tatra 603. Všude byl unavený a otrávený personál od lékařů až po sestry, neboť věděl, že je placen hůře než obsluha jeřábu. Tento personál rád přivítal nějaké to upozornění v obálce či ve skle a opravdu občas zvýšil svou aktivitu.

Porevoluční nadšení přivedlo mnoho lékařů do "privátní" sféry, kde - jak pevně věřili - budou jejich píle a um zhodnoceny jinak, než podle 12stupňových mzdových tabulek. Skutečně tomu tak i bylo, aspoň prvních pár let, kdy byla péče hrazena podle provedených výkonů. Dalo by se říci, že v tomto období fungovalo to, čemu se dalo říci vztah lékař - pacient.

Posléze začala být lékařská péče subjektem hospodářských machinací. Do hry začali vstupovat ti, kteří měli mnoho "volných" peněz a zjistili, že jde o výborný Klondike, kde leží spousta volných "klajmů". Objevila se řada "lékařských sdružení", "medical centers", kde hlavním motivem nebyla péče o pacienty, ale o to, jak protočit přes ony společnosti co nejvíce peněz. Tento fakt způsobil, že vznikl nepoměr mezi penězi tzv. "zdravotní daně" (rozuměj zdravotního pojištění) a spotřebovanými financemi na tuto činnost.

Nastal čas regulací. Zpočátku to byla regulace časem (tedy lékař mohl pracovat jen po určitou dobu dne, která byla dána časovou náročností výkonů, jež prováděl). Samozřejmě, že někteří zručnější byli hotovi dříve než ti druzí, a lékař proto zavřel svou ordinaci po 4-5 hodinách práce, i když měl širokou klientelu. Posléze pojišťovny začaly sofistikovaně omezovat i počty výkonů za jisté období (tedy kupříkladu jen 2-3 vyšetření na přístroji, i když jich mohl být provedeno daleko více). O omezení lékařů psát některé léky či odesílat na vyšetření na RTG či laboratoř ani nemluvě.

Smyslem podílu pacienta na péči (tedy ony regulační poplatky) bylo uvědomit si, že vše cosi stojí, že čerpání péče zbytečnými výkony není zadarmo a že skladovat doma zásobu prošlých medikamentů je drahý nesmysl. (omíjím zcela jejich nastavení či způsob výběru, což by bylo na širokou diskusi, jde mi jen o princip.) Díky tomu došlo opravdu k jisté racionalizaci pobytů na nemocničních lůžkách, návštěv u lékaře či spotřeby medikamentů. Podotýkám, že ti, kteří měli potvrzení o hmotné nouzi, neplatili nikde a nikdy nic.

Poplatky se však staly podstatou boje jedné politické strany o moc. Díky 30 korunám byla zvolena do krajských zastupitelstev prakticky jen jedna strana, další - extrémistická - to má ve štítě neustále s poukazem, že za doby jejího vládnutí v letech minulých byl u nás přece takový ráj.

Nyní stejná strana poplatky ruší (od počátku roku 2015 se bude platit jen za pohotovost 90 Kč). Byly zrušeny politickou stranou, jejíž poslanci občas neví, pro co hlasují. Zdá se, že i tento krok nemají tak úplně promyšlený, neboť již nyní hlásí léčebny dlouhodobě nemocných (rozuměj odkladiště dědů a babiček) přeplněnost, jistě nastane opětovné syslování medikamentů (které jsou přeci zadarmo). Nicméně vládnoucí strana dosáhne svého nepochybného vítězství, když splní to, co slíbila. Před mnoha lety byl rovněž jeden panovník, co slavně vítězil.

Jmenoval se Pyrrhos.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora