Stalo se, nestalo, že v zemi, kde většina prostého lidu věří v péči o zdraví kohokoliv zdarma – ač zlí pravičáci zatvrzele hlásali, že tak jednoduché to není - přihodilo se mi osobně, že můj život zachránila soukromokapitalistická firma Kardiologie s.r.o. Bulovka a nadto – ona mne vrátila k činnosti člověka, vytvářejícího hodnoty a trestaného za to státem formou přímých i nepřímých daní, poplatků, odvodů apod. Tehdy jsem o tom napsal a ohlas byl značný.
Po dlouhé řadě let mám opět neodolatelné nutkání podotknout pár slov k současnému zdravotnictví ČR, zejména k jeho součásti – jedné krajské nemocnici. Nechce se mi být příliš konkrétní, ale uvidíme.
Tedy bylo, nebylo, byl jeden starší pán, který tu a tam chodil na kontroly, neb mu kdysi v jakémsi vzorku našli cosi. V pokročilém věku jej soukromokapitalistický lékař upozornil, že je ve věku, kdy hrozí rizika taková i onaká, a on souhlasil s odběrem krve pro kontrolu. Dobrý doktor zkrátka tuší. A nebylo to dobré. Po cca třech měsících dalšího zkoumání se vyklubala diagnóza rakovina. Starší pán se lekl. Tahle nemoc má pořád pověst čehosi osudového a téměř neodstranitelného. Soukromý lékař, který mu svou předvídavostí a pečlivostí zajistil včasné odhalení nebezpečí, mu dal doporučení do nejbližší nemocnice schopné problém řešit. Tato krajská nemocnice patří akciové společnosti, jejímž stoprocentním majitelem je kraj. Není tedy státní, není ani soukromá. A tato nemocnice vzhledem k včasné diagnóze nabídla velmi prý šetrnou robotickou operaci k odstranění zhoubně bující části organismu. No – nekupte to! Ovšemže pán souhlasil. Trochu jej zaskočilo, že další doplňující vyšetření trvala půl roku (rychleji prý nelze). S výsledky byl posléze poslán k panu primáři, který vlídně pohovořil, vysvětlil co a jak a objednal k hospitalizaci cca za měsíc. Konkrétně na 1.4., tedy na apríla. Pan primář do dokumentace poznamenal, že je nutno předem ověřit, zda zdravotní pojišťovna bude ochotna robotickou (zřejmě dražší) operaci uhradit. Pán se trochu zalekl možné komplikace a učinil dotaz u své zdravotní pojišťovny. Byl ujištěn, že toto se jej netýká, jedná se o rutinní postupy – nemocnice požádá, pojišťovna odsouhlasí (a v tomto případě odsouhlasí). Pán pro jistotu volal s desetidenním předstihem na příslušné oddělení nemocnice, že je třeba žádat.
Poté 1.4. nastoupil pln optimizmu a v naději, že teď dostanou věci spád. Po vyplnění několika papírů o tom, že souhlasí se vším možným i nemožným a že nemocnice neodpovídá v podstatě za nic, mu byla přidělena postel, dvě lahvičky projímadla, odebrána krev a moč a dostal hrst dalších papírů, které si má přečíst. To vše od sester, které byly milé a vlídné. Nejíst, od půlnoci nepít. Doktora zatím nezahlédl. Pán to bral s humorem. Byl prostě rád, že to, co jej ohrožuje, se řeší. A že jej čekají i nepříjemné věci? No ať je to co nejdříve za mnou, říkal si. S podvečerem se dostavila mladá paní doktorka a s oběma pány na apríla přijatými krátce vlídně pohovořila, zda si vše přečetli a zda mají dotazy. Vcelku neměli. Jen je poněkud zaskočilo sdělení, že jsou náhradníky – následný den by byli operováni pouze v případě, že by vypadl někdo z plánovaných. Je to proto, že příprava robota stojí prý cca 15 000 Kč. Žádné nadšení, pochopitelně, leč dá se to pochopit. Druhý den po poledni, po čtyřiadvaceti hodinách bez jídla a dvanácti hodinách bez pití bylo jasné, že dnes tedy ne. Při odpolední vizitě bylo jednomu pánovi sděleno, že zítra je první na řadě. Druhému pánovi prý pojišťovna dosud nepotvrdila úhradu operace, a je tedy opět náhradníkem. Jíst nesmějí, pít mohou do půlnoci. Na dotaz, zda a kdy nemocnice o úhradu žádala, dotčený pán nedostal odpověď – prý se o tom jedná.
Druhý náhradník pochopitelně telefonoval své zdravotní pojišťovně a byl ujištěn, že operace bude uhrazena, chybí jen ta drobnost, že nemocnice pořád ještě nepožádala o úhradu!
Nastalo úterý 3.4., den primářské vizity. Šťastnější z aprílových pacientů byl vezen na sál. Primářská vizita prokmitla pokojem – nebylo co řešit – jeden jel na sál, další byl před propuštěním a o našem aprílovém smolaři bylo panu primáři sděleno, že pojišťovna dosud nepotvrdila.... Na námitku nebyl čas, už byli pryč. Tento pán už byl 24 hodin o hladu, 12 + 10 hodin bez nápojů a naprosto bez perspektivy. Od své zdravotní pojišťovny měl opakovaně potvrzeno, že s úhradou není problém, pouze nemocnice pořád ještě neučinila nezbytný rutinní krok. Z původně velmi optimistického , vtipkujícího a na vše připraveného pacienta se stával pacient nasraný.
Volal opět své pojišťovně a dověděl se, že ze strany nemocnice pořád nic.
Trpělivost došla a dopoledne, třetího dne hospitalizace o hladu a s pitím od odpoledne do půlnoci šel učinit dotaz sestře, sedící u pultíku na oddělení. Ani nedoposlechla a sdělila, že to musí paní doktorka. Po chvíli špitání v zákulisí vyšla mladá paní doktorka (jediná, s kterou zatím pacient mluvil první den). Na dotaz, co se tedy bude dít, zda už vůbec bude někdo něco řešit, reagovala protiůtokem, který mají v malíčku absolventi českých vysokých škol z posledních let. Ve výuce se tomu říká asertivní jednání, jak je většinově pojímáno, jedná se o metodu nasertivní, tedy nasrat protistranu a tím získat převahu v jednání. Jedinou odpovědí dotyčné pí doktorky bylo "nekřičte na mne", ač dotyčný pán hovořil normálním hlasem. Necvičený by v tu chvíli začal řvát, ne tak dotyčný, neb s metodou nasírání a znemožnění protistrany byl již dříve několikrát konfrontován. Vyslechl poté opakovanou lež, že nemocnice jedná, pojišťovna však nepotvrdila, a učinil jediné logické prohlášení, že jde domů. Na to paní doktorka téměř radostně sdělila, že tyto věci má na starosti MUDr. B. a on musí vystavit propouštěcí zprávu. Pán požádal, nechť se tak tedy stane.
Po cca půlhodince se dostavil pan doktor B., později podepsaný co ošetřující lékař dotyčného pána, který jej však v tu chvíli viděl poprvé. Vytkl pánovi, že se choval nepatřičně, křičel na paní doktorku a ta teď prý v zákulisí pláče (a ještě je prý těhotná, tudíž tuplovaný zločin).
Bylo jasné, že diskutovat nelze, pán proto po úvaze činil pouze dotaz. Kdy nemocnice jednala s pojišťovnou o úhradě operace? (Na tento možný problém ovšem upozornil písemně p. primář již při objednání pacienta). Pan doktor neuměl odpovědět a odešel sepsat propouštěcí zprávu.
V té udělal z pacienta lumpa, který křičel po oddělení, rozplakal pí doktorku a poté odmítl péči zdravotnického zařízení. Zpráva podrobně popisujei nástupní i závěrečné vyšetření Nic takového se však nekonalo.
Pán šel domů a sepsal stížnost. Ač není zvyklý stěžovat si, učinil tak.
Nadřízená Krajská zdravotní se (na půl huby ) omluvila – uznává nesmyslnost hospitalizace za daných podmínek a omlouvá jednání p. doktora B. a jiných tím, že ve vypojatých emocionálně podmínkách nereagovali úplně košer.
Ten, kdo byl ve stresu, byl ovšem pacient, který se nepral, nevyhrožoval, nekřičel, pouze chtěl vědět.
Ten pán jsem já - psát toto anonymně by zřejmě nebylo korektní.
Zaplatil jsem 100 Kč denně a přišel o dva dny dovolené za nesmyslnou hospitalizaci.
Pojišťovna zaplatí? Nesmyslnou hospitalizaci? Také časově propadla všechna předoperační vyšetření a musí být provedena znovu.
A pak proč chybí peníze ve zdravotnictví.
V téže nemocnici jsem byl kdysi ošetřen na jednotce JIP a musím konstatovat, že o mne i horší případy se starali dokonalí profesionálové, pro něž záchrana lidského života byla jediným měřítkem. Není tedy vše špatné.
Kdyby byl některým MUDrům pan ministr nerozmluvil odchod, bylo by asi lépe, míním já.