Na Neviditelném psu se často píše o neviditelné ruce trhu a také o tom, že lidské zdraví nesmí být dáno na pospas této bezohledné neviditelné pracce. O tom, že zdravotnictví je služba a nikoliv byznys. O tom, že nadstandard je (či má být) představován jednolůžkovým pokojem s barevnou televizí, připojením na internet a pohlednými sestřičkami v soukromém sanatoriu (pro toho, kdo neví, co s penězi - ale výhodu v kvalitnějším léčení za své peníze mít nesmí, neboť by to byla křivda na nemajetných). O tom, že zdravotní pojišťovny zaplatí nemocným vše potřebné, neboť veškeré nutné léčení je zahrnuto do běžného standardu zdravotní péče.

Omezím se na jedinou skupinu pacientů (jistě by se takových skupin našlo víc), pro které nic ze zbožných přání (na rovinu: plků) uvedených výše neplatí.

DMI (diabetes mellitus 1. typu) je autoimunitní onemocnění, při němž jsou zlikvidovány beta-buňky pankreatu produkující inzulín. Proti této nemoci neexistuje žádná prevence, není znám ani spouštěč autoimunitní reakce. Nemoc je v současné době nevyléčitelná. Nejčastěji onemocní mladí lidé ve věku přibližně 20 – 30 let.V ČR je DMI postiženo cca 50 000 osob, z toho asi 2000 dětí do 18 let. Z celkového počtu pacientů s DMI je necelých 10 % léčeno pomocí inzulínové pumpy, zbytek injekcemi inzulínu (obvykle 4 – 5 injekcí denně, tzv. intenzifikovaný režim). Dá se tedy říci, že typickým diabetikem 1. typu je v ČR dospělý člověk léčený inzulínovými injekcemi. (A nejedná se o těhotnou diabetičku, pro kterou platí zvláštní léčebný režim.)

Nedílnou součástí léčení DMI je tzv. selfmonitoring glykémií – přeloženo do češtiny: sledování koncentrace glukózy v krvi vlastními silami - v domácím, pracovním či jiném prostředí, v němž se právě pacient vyskytuje. Je prokázáno, že čím častěji se nemocný měří a na zjištěné hodnoty glykémie adekvátně reaguje (úpravou dávky inzulínu, jídla nebo fyzické aktivity), tím snáze se vyhne jak akutním problémům (hypoglykémie a následné bezvědomí s nebezpečím smrti), tak dlouhodobým komplikacím – pozdním následkům diabetu (retinopatie, nefropatie, neuropatie), které vedou k invaliditě a zkrácení doby života. Česká diabetologická společnost v současnosti doporučuje pacientům s intenzifikovaným inzulínovým režimem 4 – 6 měření denně; pokud mají labilní diabetes je nutných i více měření. Zhruba 1 x týdně musí každý pacient proměřit tzv. velký glykemický profil (7 až 8 měření denně). Častěji je také nutné se měřit při zvýšené fyzické zátěži.

Typický diabetik, pokud nechce svoji nemoc tragicky zanedbávat a nehorázně riskovat, by se tedy měl měřit minimálně 5 x denně plus jeden velký profil týdně, tj. celkem 37 měření týdně. Řekněme, že 1 x týdně si jde zasportovat a potřebuje přitom další 3 měření, celkem se tedy měří 40 x za týden, což obnáší cca 2100 měření ročně.

Zdravotní pojišťovny (nebo spíše VZP, neboť ostatní pojišťovny mají velkou tendenci diabetiky 1. typu „přesměrovat“ na VZP) hradí všem pacientům s DMI povinně 400 měření ročně, další měření může (ale nemusí) schválit revizní lékař až do počtu 1000 měření ročně – to je maximum, které smí pojišťovna po schválení revizním lékařem pacientovi uhradit. Tato situace trvá již od počátku 90. let, nemá tedy nic společného s konkrétní osobou nějakého ministra zdravotnictví či šéfa zdravotní pojišťovny.

Cena jednoho měření (diagnostického proužku do glukometru) se pohybuje v rozmezí přibližně 11 – 14 Kč. Předpokládejme, že typický diabetik používá proužky v průměrné ceně 12,50 Kč. Pokud mu pojišťovna hradí maximum měření, utratí na trhu se zdravím (či spíše se zbytky svého zdraví) ročně 1100 x 12,5 = 13 750 Kč, jestliže mu uhradí méně proužků, utratí více – až 1700 x 12,5 = 21 250 Kč. Stane-li se diabetikem netypickým (s labilním diabetem, více sportuje, více cestuje, v důsledku nepravidelného vyučování nebo zaměstnání se musí častěji měřit kvůli nepravidelnému režimu, byl mu přidělen glukometr, do kterého se používají dražší proužky), utratí za nezbytnou součást svého léčení snadno i větší částky.

Případně neutratí, pokud mu to jeho finanční situace nedovoluje, a snaží se vyjít s tím, co obdrží od pojišťovny, tj. v optimálním případě průměrně 2,7 měření denně (anebo také jen průměrně 1,1 měření denně) – a na jeho zdravotním stavu to je časem poznat, nemá-li čirou náhodou štěstí v neštěstí na genetickou dispozici, která ho před sekundárními komplikacemi diabetu chrání (což mu však předem nikdo říct nemůže). Glukometry pro selfmonitoring jsou běžně dostupné od počátku 90. let. Předtím byla průměrná doba dožití diabetiků 1. typu 30 let od zjištění diagnózy, přičemž posledních 15 – 20 let svého života prožil nemocný s diabetickými komplikacemi.

Diagnostické proužky jsou zařazeny do kategorie zdravotních pomůcek a nevztahuje se na ně tzv. ochranný limit 5000 (případně 2500) Kč.

Vynikající pomůckou pro selfmonitoring glykémií a současně (vzhledem k ceně) hitem na trhu se zdravím jsou kontinuální měřiče glykémií. V dohledné době budou k mání dva nové systémy kontinuálního měření, což je zřejmě důvod, proč dosud jediný dodavatel těchto systémů na český trh (se zdravím) své produkty poněkud zlevnil. Ještě v roce 2007 však stálo jednorázové základní vybavení (přístroj schopný zaznamenávat naměřená data) 15 000 Kč, přičemž pojišťovny tento přístroj nehradily, a jednotlivé senzory (podkožně zaváděné enzymové elektrody) s deklarovanou životností 3 dny 1500 Kč za kus. Pokud by chtěl někdo sledovat své glykémie nepřetržitě a skutečně spotřebovával každé 3 dny jeden senzor, utratil by kromě jednorázové částky 15 000 Kč úctyhodných 176 500 Kč za rok (4 kusy senzorů ročně je totiž ochotna hradit pojišťovna). Není tedy divu, že v Jihomoravském kraji, kde žije přibližně 5000 diabetiků 1. typu, využívalo začátkem roku 2007 toto zařízení pouhých 11 pacientů, přičemž většina z nich byli pacienti léčení inzulínovou pumpou. A těžko říct, kolik z nich si mohlo dovolit využívat je permanentně, kolik z nich jen dočasně při zhoršení své kompenzace a kolik z nich z ohledem na svou peněženku nedodržovalo pravidlo týkající se maximální doby, po kterou může být do těla zaveden zdravotnický materiál určený k jednorázovému použití. Kontinuální měřiče glykémií lze sice krátkodobě (po dobu životnosti jednoho až dvou senzorů) zapůjčit v diacentrech, ale většina pacientů se během krátké doby nenaučí se zařízením smysluplně zacházet, zpravidla poslouží jen k mapování situace (s následnou úpravou inzulínového režimu lékařem) a nikoliv k průběžné kompenzaci diabetu, což je ovšem původní smysl kontinuálního měření.

Pokud tento článek zviditelnil alespoň malou část neviditelného trhu se zdravím, splnil svůj účel.....