Pan Marek Orko Vácha, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF UK, se ve svém rozhovoru dotkl jednoho z ožehavých témat. Doporučuji přečíst (odkaz na rozhovor je zde).

Vedle tohoto rozhovoru je vhodné si přečíst i diskusi pod článkem, která je názorově silně polarizována a odvíjí se celkem logicky od osobních zkušeností pacienta v zdravotnickém zařízení.

Hlavním předmětem článku je úroveň rozhovoru nemocného s lékařem. Mohu ze své praxe člena revizní komise ČLK jen potvrdit, že výrazná většina oprávněných stížností pacientů byla na základě arogantního chování ze strany lékaře. Naopak oprávněné stížnosti na špatný medicínský postup byly v jednotkách procent.

Pamatuji si, že v době mých studií (léta 1979 -1985) nebyla psychologie brána v potaz vůbec. Bylo to celkem logické v kontextu tehdejší doby, neboť existovalo tzv. „národní zdraví“ (s příslušnými ústavy různých úrovní), existoval lékař obvodní a závodní. Komunistická „výchova“ byla zastoupena i na lékařské fakultě čtyřmi lety studia marxismu-leninismu, z tohoto „vědeckého“ oboru byla nakonec i státní zkouška v VI. ročníku. Komunistická ideologie popírala existenci duše, člověk byl brán jako součást „masy“ pracujících, která přeci potřebuje jen uspokojit své základní potřeby, a zbytek byl buržoasní balast.

Dnešní doba je jednoznačně jiná a pro pacienty mnohem příznivější. Žádný lékař - možná až na naprosto sporadické výjimky - si netroufne chovat se k nemocnému tak, jako to bylo u slovutného primáře Sovy v ikonickém seriálu. Sdělit nemocnému, že má být zticha a že odteď je jeho zdravotní jenom věc lékaře, si nedovolí snad už nikdo. Základem vztahu lékař - nemocný je rozhovor, nabízení alternativ dalšího postupu v diagnostice a terapii. Mladí lékaři jsou školení v psychologii přístupu k nemocným, i k těm, jejichž nemoc je vážná, nebo dokonce u těch, u nichž je konec života v dohledu.

Jak je tedy možné, že i přednosta Ústavu etiky - člověk nejvíce povolaný - vidí největší problémy právě v komunikaci lékař - nemocný? Jak je možné, že stále největší počet stížností je na chování lékaře, jak koneckonců plyne i z výše avizované diskuse?

Dle mého je vina na obou stranách. Lékař by měl zůstat profesionálem za každých okolností. Tedy i v situaci, kdy nemocný opakovaně vyžaduje vysvětlení stavu, který mu byl již několikrát jasně předestřen. (Nyní protestující laiky žádám, aby si cvičně zkusili u svého partnera nechat opakovaně vysvětlit nějaký problém. A pak se na stejnou věc zeptali znovu a znovu. Jsem si jist, že už třetí vysvětlování bude provázeno nelichotivými výrazy ze strany vysvětlujícího.) Pacient má povinnost se zeptat jako laik na odborné věci a lékař je povinen mu je objasnit a předat písemnou zprávu. Lékař profesionál by neměl dát najevo, že má zrovna i on zdravotní problém nebo že je právě v rozvodovém řízení. Na druhé straně je však třeba mít na paměti, že i lékař je člověk se svými emocemi a že reagovat klidně na agresivního nemocného po noční službě může být velmi obtížné. Pak se může stát, že lékař reaguje nepřiměřeně i na běžnou situaci. Což není jeho omluva, ale konstatování smutné skutečnosti.

Pacient přichází k lékaři s jistými obavami ze svého stavu, kterému nerozumí. V dnešním zdravotním systému je však často nucen se sám rozhodnout, kterou z nabídnutých alternativ sám zvolí. To může vyvolat jistou tíseň z neznámého a snahu „přehodit“ odpovědnost na lékaře, což zase později v konečném důsledku může vést k výčitkám, že to byl lékař, který zapříčinil konečný špatný stav. Velmi často je důvod rozladění nemocného rozpor mezi „chci“ a „mohu“. Seriály různého druhu, bulvární zprávy o vyléčení doposud nezvladatelných chorob (které se posléze ukážou jako fake new) atd. mohou v nemocném vyvolat nepodloženou víru ve všemocnost medicíny, která je však konfrontována se skutečností, že některé věci prostě nejdou vyřešit. Agrese nemocného vůči lékaři je pak možným důsledkem tohoto stavu.

Zcela pomíjím situace vulgárního napadání lékařského personálu bez zjevné příčiny (znají velmi dobře osádky vozů RZP), kdy jde o situace, které jsou veřejně nepublikovatelné.

Je jasné, že otázka zdraví, nemoci, vážných chorob atd. je emočně silná a v těchto situacích se častěji stávají popsané případy nezvládnutí situace z obou stran. Lékař profesionál by měl zůstat nad věcí za každých okolností a nedat na sobě znát emoční vypětí. Pacient by měl naopak s rozvahou posoudit lékařské sdělení a i přes nepříznivý obsah si být vědom, že to není chyba lékaře, na kterého je třeba všechno „hodit“ a posléze psát stížnosti.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora