Moje žena má v 82 letech zdravotní problémy. Roentgen a CT její páteře vyvolávají v lékařské obci zděšené výkřiky. To by tak nevadilo, nebýt taky toho, že díky té páteři a dvěma kloubním operacím špatně chodí a nedokáže to bez obou berlí a prášků na bolest v kilogramovém množství.

Aby mohli lékaři zděšeně vykřikovat, je třeba mou ženu za nimi dovézt.

To dělám já naším autem, abych pak mohl kroužit kolem volných parkovacích míst pro invalidy tak, aby to měla míň jak 500 metrů chůze.

Na základě jejího zdravotního postižení jsme tedy, zjednodušeně řečeno, požádali o „ možnost parkování na invalidech“. Množství posudků zaměstnávajících odhadem tak 15 lidí, zahajování řízení, přerušování řízení, znovuzahájení řízení a pak rozhodnutí, že ji mají v tramvaji nechat sednout.

Nechtělo se nám uvěřit takovému rozhodnutí, to parkování nestojí stát nic navíc, místa jsou. Mimo to, v nám blízké komunitě zdravotně postižených, známe lidi objektivně méně postižené, co toto oprávnění mají.

To je příležitost k úvahám o korupci – nedáš – nedostaneš.

Odvolali jsme se.

Nic dalšího jsme ze zdravotnického hlediska nedoložili, připadalo nám to křišťálově jasné, jako v tom vtipu:„ Zdám se vám málo postižený?“ Znova zahájení řízení, přerušení řízení, obnova řízení a po několika měsících zamítnutí se 4 stránkami keců. Na co si tady úředníci ve vřelé symbióze s lékaři hrají? Kdyby se jednalo o přiznání nějaké dávky, hráli by si aspoň na hospodáře, ale tady?

Máme snad nejlepší zdravotnictví na světě, ale určitě máme největší byrokracii na světě, co potřebuje takhle prokazovat svou nezbytnost.